Přesto, že nemám sepsaný nějaký seznam míst, které chci navštívit, tak jsem ráda, že si tu naši nejvyšší horu mohu odškrtnout. Prý teda oficiálně to není Sněžka ale podle mě je to jen slovíčkaření, když půlka kopce je na našem území. Nebylo to tak, že bych bůhvíjak toužila tam vylézt. Hlavně když poslední dobou čtu jen o tom jak je tam přelidněno a jaké se plánují změny. Ale když kamarád, se kterým občas jezdíme po výletech, psal, že by někam jel, tak jsem navrhla Sněžku. Tedy svítání na Sněžce, abychom se vyhnuli teda těm davům. Logisticky to vyšlo tak, že Martin jel ve středu po práci z Prahy a nabral mě v Pardubicích, kam jsem dojela vlakem. Sama se prostě na jeden den do Krkonoš nedostanu a ještě jsem to nevymyslela jinak.
Nakoupili jsme ještě nějaké vody a vyrazili směr Mladé Buky. Ten konec trošku znám ze zimní dovči (kdy ale nevyšlo vůbec počasí), takže když jsem hledala vhodné místo na spaní v autě, tak tenhle konec byl jasná volba. Na lesní parkoviště kousek nad Antonínovým údolím jsme dorazili asi o půl osmé večer. Dostatečně včas na to, abychom ještě omrkli nedaleký historický kamenný most. Martin pak nachystal auto na spaní- konečně má většího Forda a ne prťavou Alfu, která je sice krásná ale nehrozí, že by si člověk vzadu sedl nebo natáhl nohy. 😂 Já mezitím vyběhla kousíček po asfaltce na výhledy, které jsem si trochu pamatovala. Bohužel jsem to pak na stráň vzala asi sto metrů lesem plným kopřiv a nemohla pak díky tomu pálení na stehnech usnout. Ale západ slunce za to stál. Na parkovišti byly asi ještě dvě auta a jeden karavan. My jsme šli spát tak po deváté, ovšem já teda toho moc nenaspala.
Budík jsme měli na 1:45, kdy jsme počítali ještě s půlhodinovým dojezdem do Pece pod Sněžkou a výstupem nahoru, který bychom zvládli určitě dřív než za tři hodiny, ale nechtěli jsme spěchat. Ráno jsme se stejně trochu zdrželi balením, a Martin navíc zapomněl čelovku, takže jsme šli nahoru jen s mou. Tu jsme ale zezačátku měli spíš vypnutou, protože se šlo po hladkém asfaltu a navíc bylo jasno a obloha posetá hvězdami, tak bylo na co koukat. Já teda neměla to štěstí, ale Martin viděl padat dvě hvězdy. Trochu jsem se po tmě bála, kupodivu i ve dvou. Hlavně proto, že atmosféra byla jiná než jak znám v noci Jeseníky. Spíš jsem si připadala jako v Tatrách. Navíc když kolem hučel potok, a ještě jsme šli po tmě, připadala jsem si jako hluchoslepá a občas se mi z toho točila hlava. Šli jsme po modré Obřím dolem, kde vede asfaltka až někam do půlky. Pak to začalo stoupat po kamení, ale protože je zde cesta upravená a celkem široká, šlo se dobře. Tak nějak jsem pořád čekala, že to bude brutálně do kopce a nebylo. Kromě teda samotného vrcholu. Když to srovnám se stoupáním na Praděd Divokým dolem, tak úplně pohoda. Trošku mě mrzelo, že teda se nemohu kochat těmi výhledy cestou, ale skoro jsem si to dokázala i představit. Hlavně když mi Martin z legrace ukazoval prstem do tmy a se slovy "tamhle je Malá Studniční jáma, tamhle Horní Úpský vodopád, vidíš?". 🤭
U vodopádu Rudného potoka jsme předběhli svačící skupinku mlaďochů (jestli je to ve čtyři ráno svačina , s těmi lahváči 🧐) a pak od Obřího sedla už se trousili další lidé. Chvíli jsme pozorovali čelovky mířící vzhůru a světla Karpacze pod námi v Polsku, mezitím jsme se dooblékli a pak už za šera vyrazili nahoru. Čelovka už vlastně ani potřeba nebyla. Zato mi opět chybělo nějaké teplejší oblečení. Klidně jsem mohla vzít péřovku, že jo, když víme jak je ta Sněžka vysoká. Ale to já ne, a ještě jsem nechala doma i rukavice. Nicméně náhradní ponožky posloužily stejně dobře a ani to nebylo poznat, prostě takové palčáky. 😂
Poslední úsek teda mi dal zabrat ale aspoň jsem se mohla kochat. Vyšlo nám to tak akorát na pátou ranní když už bylo světlo ale na ten opravdový východ slunce jsme si ještě dobře půl hodinky počkali. Nee, že bych si dělala nějaké velké naděje ale přecijen mě počet lidí nahoře překvapil. Vzhledem k tomu, že jen omezený počet tam asi spal a zbytek muselo pěšo, když v noci nejezdí lanovka. Ale až na skupinku hlučnějších studentů, která slavila potleskem každého dalšího spolužáka co se doplazil nahoru, byly lidi celkem v pohodě. No, teda já byla- prostě davy nemusím ale jednou se to dá přežít no. Jen kdybych nebyla tak zmrzlá. Naštěstí teda mě hřála naděje, že jakmile vyleze slunko, bude už jen tepleji. A taky bylo. Poté co jsme udělali pár vrchlových fotek, jsme zamířili dolů po červenomodré značce na Svorovou horu a dál, prakticky přímo na východ, takže se do nás to sluníčko pěkně opíralo jak stoupalo vzhůru.
Chodníček vedl pozvolna dolů, mezi klečí, takže výhledy až tak nebyly. Jen když se člověk otočil, spatřil vrchol Sněžky krásně zbarvený ranním sluncem. Lidí touto trasou moc nešlo, bylo taky ještě brzo ráno. Ze Svorové hory to šlo dolů trošku hůř, kolena trpěla a Martinovi nebylo stále dobře od žaludku, ale snažili jsme se jít soustavně dál, abych se mohli pak rozhodnout co a jak. Nakonec jsme to vzali do Horní Malé Úpy po červené, po asfaltce a vynechali tak výhled z Tabule. Když jsme došli na Pomezní boudy, kecli jsme na lavičku a pár minut odpočívali. Bohužel pivovar Trautenberk i všechno ostatní bylo ještě zavřeno. Jen do chaty kolem nás proudili ubytovaní hosté na snídani. Martin si mezitím našel zachranný bus do Pece a já se převlékla do kraťasů a protřídila obsah batohu. Co jsem nepotřebovala jsem dala k němu do většího, a odpadky do sáčku. Jak jsme zjistili, bylo problém se jich bavit. Nikde okolo nás (a prý ani na zastávce) nebyl v dohledu odpadkový koš. Hodně nás to překvapilo. I paní, která prý chodila kolem půl hodiny se žvýkačkou v ruce.
Nakonec jsme se teda rozloučili s tím, že se sejdeme zase na "spacím" parkovišti, kam já doběhnu a on dojede a dá si tam oraz. Já se moc těšila a byla jsem ráda, že si můžu proběhnout ještě další trasy, a Martin zas není takový běžec, takže mu ten den stačila i ta Sněžka, vzhledem k pokaženýmu žaludku. Mě to pak, asi vlivem horka, dohnalo večer taky. Ale běh jsem si užila náramně.
Pokračovala jsem tedy po zelené hřebenovce směrem na Lysečínskou horu. Trail teda krásný, mezi klečí sice, ale pěšinka na běh jak stvořená. Počasí taky parádní, už se dělalo trošku horko ale dalo se to snést, když nebylo ještě ani 9 hodin. Kolem Lysečínské hory bylo pár míst s výhledem na Sněžku, ale přecijen dost z dálky. Pak už se cesta pomalu nořila mezi stromy a klesala k pěšímu přechodu s Polskem u Horních Albeřic. Tam jsem potkala první turisty, tři starší pány, doslova dědky, s krosnami a hůlkami, ale vypadali čile a musela jsem je obdivovat, že si takhle v jejich věku vyrazili na vandr i s noclehem (měli i karimatky a spacáky). Kolem staré celní cesty se otevřely krásné výhledy i na Sněžku i do Polska, přes louky do dáli. Hned se líp běželo a kochalo okolní krajinou. U Rýchorského kříže už jsem byla jako doma, tady jsem běžela v zimě. Jen teď zde nebyl metr sněhu, kolem chalup bylo živo a bylo znát, že zde někdo bydlí (v zimě jsem měla pocit, že je to vybydlené). Už jsem mohla pokračovat k autu a být tam téměř přesně na domluvený čas, ale nechtělo se mi tak moc spěchat. Starší turisté odpočívající u kříže mě ujistili, že Rýchorská bouda by měla mít otevřený bufet, takže jsem si tam zaběhla aspoň na to kafe. Cestou byla bouda pěkně vidět i z dálky, kdežto v zimě bylo všude mlhavo a vlastně jsem to vnímala jen v takové malé bublině kolem sebe.
Na chajdě vládl ještě klid, milá paní mě a dvěma starším turistkám uvařila kafe a omlouvala se, že přes týden nevaří. Mě to teda nevadilo ale zanedlouho se dostavily maminky s hladovými dětmi a asi to musely zachraňovat tatrankami.
Zdržela jsem se jen chvíli a pak už mě čekal jen seběh po modré k parkovišti u kamenného mostu. Bohužel opět nějakých 5 kilometrů po asfaltě, ale o to víc jsem se těšila až zahodím boty a vlezu do potoka. To jsem udělala hned, jak jsem zkontrolovala jak na tom je Martin- naštěstí teda si zaparkoval do stínu a asi si chvíli i zdříml, což se po probdělé noci před cestou na Moravu hodilo. Koupačka teda byla skromná, vody bylo málo, tak jen brouzdání v korytě a osvěžování se. Kousek dál v Antotínově údolí bylo sice koupaliště, ale už jsem nechtěla moc prudit s dalšími požadavky. 😃
Nějak jsme se poskládali a pomalu vyrazili.
Pro mě teda hodně náročná cesta, protože na slunku v autě, nevyspalá a po běhu, hrozně usínám, ale prostě si neodvolím spát, protože hlídám provoz a řidiče a tak. Podvědomě. To je asi tak jediný, k čemu mi kdy byl řidičák a je to pěkně na prd zvyk. Naštěstí teda jsme dojeli v pořádku.
Tak už mám tu Sněžku za sebou a zbývá ještě tak aspoň desetkrát tam jet a projít ty ostatní krásný místa.
"Enjoy Krkonoše and live." Berenique
Comments