Nějaký šotek mi zase smazal kus textu, úvodní odstavec. No domyslete si tam cokoliv a jdeme teda rovnou na ty závody. :-D
Dalším závodem po běhu na Jeřáb (viz článek o termínovce) bylo 7 pohoří Jeseníky v Koutech nad Desnou. Už jsem párkrát zvažovala, že si ho dám ale až letos mi to vyšlo. Počasí teda přes léto závodům moc nepřeje, ale pořád lepší horko v těch horách než dole ve městě. Vybrala jsem si trať 22km+ s převýšením kolem 980m. Doufala jsem, že bych to mohla dát dost slušně a možná i na bednu, ale konkurence byla kvalitní (jména jsem neznala) a já opět bojovala s vlastním tělem, které je letos nějak proti. Nicméně celý den se vyvedl, takže mě nějaké umístění mimo podium ani netrápilo. Nevím, kde jsem vzala letos ty ambice, když vlastně vůbec netrénuji a žiju jen vzpomínkami na minulé roky. Je pravda, že začátek roku se rozjel slibně, ale já bohužel teda nejsem bez těch malých závodů schopná trénovat kvalitu. Moc známých jsem nepotkala, vlastně asi nikoho. A tak jsem byla ráda aspoň za pokec s jedním fajn běžcem, co mě poprosil o fotku před startem, a pak jsme si to ještě prodloužili o oběd a koupačku po závodě. Horko teda bylo pekelné. Už ráno bylo v Koutech nějakých 19 stupňů, a vzhledem k tomu, že většina trati je celkem odkrytá, slibovalo to trošku drsné závodní podmínky. Ostatně to se pak týkalo i dalších závodů.
Hned po startu jsme si vyběhli kolem vleku a pak se ještě kousek zhoupli dolů a začali stoupat lesem, po cyklotrase, která zleva protíná sjezdovky a bikové traily. Po 2,5 kilometrech jsme odbočili právě přímo na sjezdovku a pěšinou stoupali vzhůru. Moje rychlost se drasticky zpomalila, ale i tak jsem jednoho dva běžce předběhla, a někdo zase předběhl mě, když mi docházely síly už po pár stech metrech. Pod Medvědí horou se trasa na asfaltu zmírní a lze se trošku rozběhnout, hlavně pak v závěru zeleného okruhu kolem Rysí skály. Tam následovala občerstvovačka a běžci z kratší trati se odpojovali a už to mohli valit z kopce do cíle. My ostatní jsme museli ještě mezi turisty bojovat o svoje místo na cestě a dobýt vrchol Dlouhých Strání. Nastěstí až na vyjímky nám fandili a uhýbali. Stoupání po červené k Mravenečníku mě celkem potěšilo, kupodivu se mi běželo dobře, i když pomalu. Doknce jsem se dostala zase před pár běžců. Navíc vlastně celý tenhle závod byl nějaký seznamovací, nebo co. Několik běžců co neznám mě zdravilo a jeden teda si chtěl povídat v průběhu několikrát. Vždycky jsem mu někde utekla a pak mě jinde dohnal. Ke konci mě dost povbudil, když mi bylo už fakt zle. Ono já se nějvíc těšila na ten dlouhý seběh, který se dá běžet pěkně v tempu, protože je to široká vrstevnice, a pak do cíle je to ještě prudší, což je pro mě většinou ta nejoblíbenější část. Jenže to vedro bylo fakt úmorné a do toho se mi zase "vzpříčila" žebra. Nebylo to teda moc, těch pár kilometrů k druhé občerstvovačce jsem běžela slušně, ale potom jsem dorazila žaludek kouskem pomeranče a bylo to. Navíc mě zdrželo doplňování soft flašky, která se mi dlouho nedařila odšroubovat. Takže mě zase těch pár liddí předběhlo zpátky. No co už.
I v posledním mírném stoupání jsem přecházela do chůze, bojovala s dechem, který prostě nebyl a nepomohlo tomu ani to, že jak se trasa vlnila, neměla jsem kolem sebe a v dohledu moc běžců. Nakonec mi bylo tak zle, že jsem si přála jen zvracet, což se mi teda navíc ani nepodařilo.
Naštěstí to už tu zase byl upovídaný běžec a snažil se mě přesvědčit, že jsem druhá holka. To sice nebyla pravda, ale nakoplo mě to a nějak jsem tu krizi překonala a zase se rozběhla. V posledním seběhu mi nezbylo nic jiného než využít adrenalin, soustředit se a nezabít se. Hlavně když jsem probíhala kolem běžce ležícího bokem v trávě, kterému se už věnovala horská služba. O kus dál nás ještě rozptylovala nějaká fotografka- dle mého názoru na zcela nevhodném místě. Když mě někdo v prudkém seběhu žádá o úsměv na cílovou fotku, tak jak to asi může dopadnout. No naštěstí jsem byla hned pryč. Po doběhu už mě zajímal jen stín a studená voda v Desné, kam jsme se šli osvěžit s mým novým známým neznámým běžcem Honzou, jakmile i on doběhl do cíle. Pak už to bylo lepší a dokonce jsem do sebe nějak natlačila i vynikající grilovaný hermelín, a než jsme dorazili na koupačku, bylo mi celkem fajn a po ní přímo skvěle. Konečné škody spáchané sluníčkem jsem sčítala až doma.
Výsledný čas byl tedy cca 2:19 na 21,8km a + 980m převýšení. Pěkné páté místo v kategorii a zároveň i v ženách.
Já když nevím co bych běžela, tak prostě běžím cokoliv v těch Jeseníkách. Odpadají starosti s dopravou a ještě navíc znám většinu úseků těch závodů a vím relativně do čeho jdu. Říkám relativně, protože bych si ty úseky třeba nikdy neposkládala tak za sebou, jako to dělají organizátoři.
Dalším závodem tedy byla Horská Výzva. Tentokrát jsem zvolila trasu nejkratší, protože odstup byl jen týden a opět slibovali horko. Po delším závodě by se mi asi dost nastřádala únava před tím posledním. Kdysi jsem zde běžela se známým v mixu trasu Half ale to se ještě startovalo a končilo dole v Koutech. Tentokrát byl start i cíl na Červenohorském sedle a mě se moc nelíbila představa běžet 38 kilometrů a posledních 5 do kopce. Těch 14 km s převýšením +640m se mi zdálo akorát. Na sedlo jsem se svezla s Marianem a Ondrou, kteří teda běželi tu střední trať a startovali o hodinu dřív než já. Aspoň jsem stihla v klidu registraci a rozklus. Oproti předchozímu týdnu zde panoval větší mumraj. Ono taky 4 trasy po několika kategoriích včetně dogtreků, to už se nasčítá. Skoro jsme neměli ani kde zaparkovat a to jsme nahoře byli po osmé. Nejdřív jsme všechno několikrát oběšli, zaregistrovali se a pak jsem počkala až kluci odstartují a šla vyklusat asi dva kilometry nad sedlo směrem na Šindelnou horu. Cestou tam jsem měla krásný výhled na naprosto narvané parkoviště. Cestou zpátky mi omylem turisti fandili, jelikož jsem sbíhala do cíle jako ti, kteří se vraceli z Longu. To bylo vtipné. Takovou štreku by se mi teď běžet nechtělo, ale oni aspoň vybíhali o půlnoci a měli krásně chládek na většinu trasy, podle toho jak kdo běžel rychle. My jsme startovali bohužel až v 10:20 a užili si tak tu výheň naplno. Před startem jsem byla už značně nervózní ale naštěstí i zde jsem potkala pár známých tváří a prohodila pár slov. V koridoru jsem pak už jen okukovala běžce a běžkyně okolo a těšila se až konečně vyběhnu. To vždycky z člověka všechno spadne. Všichni vyběhnou jako jeden a ještě se mi teda nestalo, že bych třeba zapomněla co mám dělat a nevyběhla. A do toho ještě ta úvodní motivační hudba...myslím, že Horská výzva má nej znělku, když pominu Vltavu na Run Czech maratonech. Úplně mi ukápla slza, když vybíhali na běžci na Half. Já už jsem pak nestíhala brečet, že jo, abych viděla na cestu a na hodinky a hlídala si trošku abych nepřepálila začátek. Což se mi myslím i povedlo. To stoupání ze sedla po červené úplně nesnáším, hlavně kvůli tomu makadamu, po kterém se nedá rozumně běžet ani nahoru ani dolů. A taky jsem to naposled šla jak šnek s těmi šesti stehy na zadku, a to jsem ještě ani netušila, že se na HV přihásím, a přišlo mi to nekonečné. Tentokrát se mi podařilo ten nejhorší úsek překonat hlavně díky tomu kolik nás běželo. No a hlavně teda díky jednomu fešnýmu běžci, to je extra motivace vždycky. Nejdřív jsem si myslela, že mi hned uteče, ale právě jsem se dokázala kousnout a neztratit ho z dohledu a nakonec jsme se i trošku prostřídali ještě před Výrovkou. Tam se trasa stočila na modrou vrstevnicovou (a já málem běžela blbě, stejně jako jsem tudy blbě vedla mamku na výletě), ale naštěstí nás bylo pár a hned mě ostatní vyvedli z omylu a začali jsme sbíhat k Petrovce. Tedy nejprve to byla zvlněná rovinka a pak od Petrovky pěkný trailový sešup. Tady už jsem to pěkně rozběhla, hlavně když se tu pohybovaly ještě další běžkyně a já cítila, že je nesmím nechat utéct. A tak jsem nechala toho krasavce někde za sebou a šla na max do seběhu. Trošku jsem se bála o ty žebra ale tentokrát to byl jen náznak a povedlo se mi to rozdýchat. Dole v Koutech při krátkém výběhu směrem k vleku jsem teda trošku narazila do zdi ( a zrovna tam někdo fotil, což jsem vůbec nezaregistrovala) a tak mě ty dvě běžkyně zase dohnaly- nebo tedy jsme na občerstvovačku přiběhly tak nějak zároveň. Silnici směr žlutou značku se povedlo přeběhnout jedné napřed a pak my dvě v závěsu. Já se ani moc neobčerstvovala, ale měla jsem ještě ušetřenou vodu sebou v ruce, což mi dost pomohlo na posledním úseku. Jen už si nepamatuju kdy jsem ji dopila. Po žluté je to bylo do cíle 5 kilometrů ale z toho první 1,5 kilometru ještě po asfaltu a ne tak do kopce jako zbytek. To jsme tedy běžely ve dvou. Běžkyně před námi (druhá v pořadí) se nám celkem vzdalovala. My dvě jsme se trochu tahaly a střídaly. No kdybychom neběžely dvě, tak bych to asi vzdala a přešla do chůze ale takhle jsem fakt bojovala a podařilo se mi to držet až k výběhu do lesa. Tam už jsem přecházela do chůze ale naštěstí konkurentka občas taky. Já nakonec vydržela dýl a postupně popřeskakovala přes pár dalších lidí o kus dál, kde už jsem cítila cíl skoro na dosah ruky. I když jsem se teda napřed nemohla pořádně dopočítat zatáček. Při posledním ohlídnutí jsem viděla jen chlapy a psy, ale i přesto jsem se snažila do toho ještě šlápnout. Hlavně jsem už chtěla být v cíli, kde jsem se nakonec dověděla že mi ta výdrž v posledním stoupáku zajistila třetí místo v kategorii. No možná to byl i ten seběh a držení se holek vepředu, ale já osobně si nejvíc cením těch posledních tří kiláků.
Ondra přiběhl za nějakou chvíli po mě, ale o to měl dvakrát delší trasu, a na bedně skončil druhý v kategorii. Já šla ještě kousek vyklusat a u potoka překvapila vítězku Longu, tak jsme si taky chvíli povídaly. Potom jsem si už šla udělat chuť na rizoto. Ve frontě vedle mě se málem z toho vedra složila jedna běžkyně, ale naštěstí ji někdo zachytil a byla pak v pohodě. Prý se jí prostě zatmělo před očima. A tak když pak Marian psal, že je v posledním stoupání bez vody a moc mu to nejde, obětovala jsem zbytek rizota a radši mu popoběhla s vodou naproti. Ono to teda asi nebyla bůhvíjaká pomoc, ale snad aspoň povzbuzení. Ještě pak docela trvalo než se mu udělo líp. Já byla ráda, že jsem běžela tu krátkou a nic mi po doběhu nebylo. Snad jen trošku žaludek. Ten se pak vzpříčil cestou a večer jsem trpěla taky, ale do rána to bylo zase v cajku. Vzhledem k tomu, že dva ze tří členů osádky auta jsme byli na bedně, tak jsme si počkali i na to vyhlášení. Ono jako se počítá každá bedna, ale ta na Horské výzvě je taková efektní- s těmi medailemi, stupínky, obřím poukazem a úsměvy do fotoaparátu. Jsem ráda, že jsem si to mohla letos taky užít.
Nedělní charitativní závod Slatinická sedmička, kterou pořádá skvělá Jarča na podporu oddělení onkologie při klinice Agel, to už byla jen třešnička. Nejdřív jsem ani netušila jestli po sobotě vstanu ale jelikož se zde setkáváme běžci a kamarádi z okolí, a taky jsem si umanula, že dovezu obří cuketu do tomboly (ať tam je tak něco jinýho než víno a topinkovače), tak jsem to ráno nějak dala. A to jsem ještě jela tam a zpátky na kole. No pěkně jsem si mákla. A ještě jsem si doběhla pro druhé místo v kategorii. Tohle už bylo teda jen za perníkový metál ale potěšilo. Ono stejně půlka lidí tu sobotu předtím taky někde závodila, takže to bylo takové poklidné, veselé a povídací.
Posledním závodem léta pro mě byl Jesenický maraton. Jediný ze závodů, který jsem měla zaplacený už od zimy a přestál v nezměněné podobě korona krizi. Chtěla bych říct, že jsem se hrozně těšila, ale vlastně to není pravda. Celý tenhle rok je tak divnej a psychicky náročnej, že jsem si nedokázala udělat na ten závod tu správnou náladu. Já Jeseníky fakt miluju, ale už to tam mám dost proběhané, takže i tenhle maraton je pro mě v představě jako běžet desítku za barákem. Ne do náročnosti, ale vzhledem k té znalosti trati a výhledů. Takže jediný způsob jak to zde běžet, je snažit se o nějaký pěkný čas a výsledek, a to se letos moc nepovedlo. Nicméně bylo dobré to zase zkusit a nevzdat. Jedno z těch rozhodnutí, které neděláme každý den. A nebo možná děláme, ale v téhle podobě to má takový větší okamžitý efekt.
Ráno jsem vstala relativně v pohodě a měla dost času se připravit. I když jsem zapomněla že se u nás kope hlavní silnice a musí se to na vlakáč obcházet o půl kiláku parkem, vlak jsem stihla. Až do Zábřeha byl klid, ale potom samozřejmě vlak narvanej, protože dva vagóny do Jeseníku v prázninový víkend, kdy se navíc pořádá běžecký závod, to je prostě málo. Naštěstí nejel žádný školní výlet, tak jsem seděla. A seděla jsem akorát naproti borcovi, který měl asi těžkou noc, nebo možná jen dlouhou cestu odněkud z Brna, protože to zalomil a spal s otevřenou pusou a vypadal u toho jako lenochod Sid z Doby ledové. :-D Fakt, v jednu chvíli jsem si myslela, že si snad i zlomí krk. Jinak běžců ve vlaku asi moc nebylo, většina dorazila autobusy ze Skřítku a někdo měl i svůj odvoz na start.
Registraci jsem stihla ještě před hlavním návalem a pak už jsem jen tak korzovala a postávala. Byla jsem ráda, že tam byla Eliška Kaniová a mohly jsme si trochu popovídat. Mezitím jsem se zdravila s dalšímí známými běžci a nasávala atmosféru. Vzhledem k tomu, že byl závod zařazený do Salomon série (i když teda letos asi dost závodů odpadlo), tak dorazilo hodně dobrých běžců a běžkyň. A taky nám díky tomu postavili startovní bránu trochu blíž do areálu a ne až v lese- tam by se ani nevešla. Což dalo prostor k tomu aby se to po startu víc roztrhalo a líp se vbíhalo do lesa. Bohužel samotný start nebyl nic moc. Trať se asi vykládala u registrace a nebyl žádný proslov ani výstřel z pistole ani houkačka, ani nic. Jen tři, dva, start! Tak potichu, že bych skoro ani nevyběhla. Myslím, že letos jsem začátek rozhodně nepřepálila ale stejně mi za mostkem přes Vražedný potok došla energie. Nicméně jsem se snažila aspoň jít a nemyslet na to, co za stoupání mě čeká. Jeden eliťák se vracel po 2,5 kilometrech ale nevím proč. Já se snažila jít si svoje. Časy osobáku jsem měla rozepsané. Na Šerák jsem to zvládla ještě relativně v pohodě, ale pak už se nůžky vysněného času rozevíraly. Jo, přiznám se, že letos mým hlavním pocitem bylo, ať už jsem proboha v cíli. Neměla bych to říkat, ale vlastně jsem se i trochu nudila. Protože se mi zas ozvaly žebra, nemohla jsem prostě bojovat ani z kopce. Při seběhu na Červenohorské sedlo přišla první krize, to se ještě dalo ale pořádně jsem si zahekala.Ono totiž když se sevřou svaly na žebrech (nebo co to je) tak, že se sotva nadechnete a navíc každý dopad na zem bolí jako bodnutí kudlou pod žebra, tak kolikrát nezbývá než se zastavit nebo přejít do chůze. Snažím se to vždycky rozdýchat, ale někdy teda je to skoro na udušení a opravdu pomůže jen se zastavit. Zajímalo by mě jestli to tak má ještě někdo. A to ani netrpím na křeče v nohách nebo tak. Ono totiž ani nemám šanci ty svaly tak moc dorasovat a k těm křečím se dostat, když neudýchám vyšší tempo než 4:30-6:00 (jak kdy). Občerstvovačku jsem moc nevnímala, jen trochu ionťáku jsem si nabrala (a omylem i vylila za krk) ale jídlo ne, protože jsem si brala nějakou svoji ovocnou kapsičku. Po té minulé zkušenosti s pomerančem se mi nechtělo riskovat ještě žaludek. Opravdu mám u sebe potvrzený, že cokoliv pevnějšího než kaši prostě nemám šanci v tom běhu strávit. Ještě tak ten meloun z Ovčárny byl ok, ale taky na hraně.
Výběh oklikou na Klínovec mi dal zabrat, nechala jsem se předběhnout nějakou běžkyní. Vlastně jsem tentokrát ani neměla přehled jak si vedu. Jen jsem se těšila na úseky, které se trošku narovnaly. Ani do kopce ani z kopce. Při stoupání na Švýcárnu už jsem toho měla plný kecky, takže okolní fanoušci mi spíš lezli na nervy než že by mě to nakoplo.
Na Švýcárně jsem se trošku zdržela, hlavně teda osvěžením v jezírku, ale když na mě Robert (jeden ze dvou běžců v kiltu) houkl "Pojď!" tak jsem vyběhla. Stoupání na Praděd je poslední náročná věc, hlavně ta rozbitá asfaltka k rozcestí. Střídali jsme běh s chůzí ale ve dvou to fakt nějak líp ubíhalo. Já bych se tam plácala o dost dýl. Pod Pradědem mi už utekl ale pak jsem ho dohnala zase na Ovčárně u další občerstvovačky. Praděd mi dal hodně zabrat, a to teda i z kopce, protože mě chytla druhá žebrová krize a to fest. Opět jsem musela několikrát přejít do chůze a nemohla vůbec využít, že to je několik kilometrů z kopce a běží se skoro zadarmo. Mě to naopak stálo hodně sil, hlavně se přemáhat i před turisty, abych tam neměla výraz největšího utrpení ve tváři. Pak mi někdo říkal, že se divil, že běžím tak pomalu. Na Ovčárně jsem si nabrala ještě vodu do flašek a několik kousků melounu. Vyrazila jsem hned dál, protože jsem se už potřebovala dostat na Vysoké hole, pryč od hlavního turistického tahu. Nechala jsem za sebou i Roberta, Mariana a pár dalších, a snažila se do toho ještě na hřebeni šlapat, ale už bez nějaké extra naděje. Teprve za Jelení studánkou jsem vyhoddotila situaci pozzitivněji tak, že by se to dalo ještě pod pět hodin dát, pokud se nerozbiju na Ztracených kamenech. To se mi naštěstí nepovedlo, takže jsem veškeré zbytky energie vložila do posledního seběhu, který mám asi jako jedna z mála běžců ráda, a doběhla do cíle v čase 4:57:20.
V cíli mě osobně jako vždycky nikdo nečekal, jen se postupně objevovali kamarádi běžci a tak bylo s kým zhodnotit narychlo výkony. Já se hrozně těšila do ledové sprchy ale i ta boužel trochu zklamala, jelikož nebyla tak ledová jak bych si představovala. Ale co už, aspoň že tekla a spláchla sůl, pot a prach. Chvíli jsme poseděli s klukama pod stanem, nalili do sebe nějaké tekutiny a ještě si popovídali. Marián a Ondra měli svůj odvoz a mě teoreticky čekala jízda busem před pátou hodinou. Jenže se mi fakt nechtělo se mačkat se všemi a navíc by měl určitě zpoždění a v Šumperku bych nestihla přípoj. Tak jsem ukňourala odvoz na Honzovi (to je ten běžec co jsme se poznali na 7pohořích) a byla jsem fakt ráda, protože jsem mohal být dřív doma. Ještě nás cestou zastihla brutální bouřka a přívalový déšť. Fakt bych to nechtěla schytat nahoře, jako ti chudáci co doběhli po limitu, a ani ne v Šumperku a pak sedět ve vlaku mokrá celou cestu domů. Takže ještě jednou díky. :-)
Teď už by mohla vlastně moje letošní sezóna skončit. Hlavně bych se měla věnovat i něčemu jinému než běhu, ale ono se zase ještě něco objeví a nějaký menší závod si ráda dám. Nebo možná i větší, kdo ví. Ještě bych mohla využít podzim k nějakým běžeckým úchylárnám, které mi nenaruší trénink (když žádný nemám). No uvidíme.
Tak se mějte a běhejte, ale zas to nepřehánějte.
"Enjoy running and live." Berenique