top of page
Obrázek autoraBerenique Trituro

Salzkammergut.

Aktualizováno: 28. 7. 2020


 

"Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli."

Dalajláma

 

Mondsee

Tak to bychom měli splněno. :-) Doufám, že to nemusí být jen jednou, protože bych ráda jela někam do neznáma častěji. Teď si ale nějaký ten pátek nejspíš počkám a budu vzpomínat nad fotkami.

katedrála Sv.Štěpána

Všechno to začalo tím, že můj přítel potřeboval už konečně vypnout a utéct někam dál od práce. To se mu sice nakonec úplně nepovedlo, ale byli jsme pár dní spolu, nemuseli se až tak moc starat o chod věcí a změna prostředí určitě prospěla i jemu. První den jsme si užili pár hodin wellness ještě v Brně a večerní procházku povánoční, řekla bych skoro vylidněnou Vídní. Nakoukli jsme alespoň do katedráli Sv. Štěpána, kde dokončují rekonsrukci střechy a fasády. Musím říct, že jak mě moc nelákají hrady a zámky, tak kostely a ty větší obzvlášť, mám moc ráda. Ten chlad kamene, ticho, svíčky a vůně, a celá ta tajemná atmosféra vybízející ke klidu a zamyšlení. V kontrastu s tím, jediný obchod který jsme ze zvědavosti navšítvili, byl tříposchoďový dům Swarowski, kde měli zrovna slevy a ještě výstavu z historie značky. Velmi zajímavá zkušenost. Ještě, že ceny byly v eurech a já neumím tak rychle počítat, jinak by se mi protáčely panenky ještě hodně dlouho. :-D Naštěstí jsem dost skromná a stačilo mi vybírat očima a snít. Ale vybrala bych si, nee že ne. Zato u večeře v restauraci jsem s tím výběrem měla trošku problém, ale to byla snad jediná slabá chvilka.

Salzburg

Druhý den dopoledne bylo šedivo ale přesto jsem využila tu hodinku, kdy přítel "úřadoval" na počítači a šla vyklusat kolem jednoho ramene Dunaje (Obere Alte Donau) a parkem, kde sídlí OSN Rakousko, nějaké ambasády, centrum sportu atd. Pak jsme pokračovali směr Salzburg a cestou improvizačně hledali ubytování. Nakonec to vyhrál rodinný penzion v městečku Faistenau, kde jsme se cítili hned jako doma. Měli zde ještě vánoční výzdobu a třeba posilovna byl rotoped a běžecký pás v pokoji, kde byl jinak koberec, pohovka, knihovna a vše tak jako doma, kde není místa nazbyt. Snídaně byla luxusní, pan majitel velmi ochotný, pořád by si povídal a aspoň nám poradil s prohlídkou Salzburgu a okolí. U snídaně ještě zářil vánoční stromeček a v oknech svíčky a vánoční hvězdy všude kam se podíváš. Byla akorát sobota ale počasí stále zamlžené, a dokonce hrozilo že bude pršet, tak jsme tedy vyrazili do Salzburgu a strávili tam skoro celý den. Prošli jsme si okolí hradu (vnitřek vynechali), od čtvrti Nonntal parkem přes vyhlídky, kolem muzea moderního umění až ke čtvrti Mülln. Pod kostelem jsme přešli řeku a kousek za zámkem Mirabell zapadli do bistra Indigo, kde jsme se parádně vegansky najedli. Druhá část procházky vedla zpět přes zahrady Mirabell a do kavárny hotelu Sachr, kde jsem si dala originál Sachr dort. Tam jsem litovala, že nemám šaty a kožich, když nás číšnice uváděla ke stolku pro dva- kolem dokola křišťálové lustry, červený samet, mramor a obrazy. Dort byl moc dobrý, i když jsem si vždycky myslela, že vypadá jinak. :-D

Pak jsem po jiném mostě opět přešli řeku Saalzach a prošli si nákupní uličku Getreidegasse, kde teda byly davy, ale zas ty davy nebyly nikde jinde. Nejvíc nás asi zaujal obchůdek s marmeládami snad všech příchutí. Odtamtud jsme teda odnesli malý suvenýr. Už se těším až je ochunám. V této ulici se nachází i Mozartův rodný dům. Procházka to byla tak akorát na to jít zpátky k autu a dojet na penzion, kouknout na film a jít spát. Ještě ale musím podotknout, že Salzburg je typ velkoměsta, kde by se mi mohlo líbit. Nejen kvůli horám okolo a historii. Doufám, že se tam ještě někdy podívám, určitě stojí za delší návštěvu. Snad při lepším počasí.

Hintersee

Hintersee

Eiskapelle
Eiskapelle
Hintersee

V neděli bylo od rána krásně. Po snídani mě můj úžasňák odvezl kousek k jezeru Hintersee, přestože sám se vracel na pokoj k notebooku a práci. Mám takové štěstí, že mě ve všem podporuje. Bylo mi sice líto, že nemůžem dát prochajdu spolu, ale krása okolo mě přesvědčila, že výčitky jsou zbytečné a že vše, co obohatí mě (nás každého zvlášť), nás obohatí i dohromady.

Faistenau

A tak jsem si užila kochací běh, šestnáct kilometrů kolem jezera s odbočkou do kopce pod vrchol Wieserhörndl, kde se na konci lesní cesty nachází ledová jeskyně Eiskapelle. Pro mě úžasný zážitek jako z jiného světa. Sice tam byl zákaz chodit dovnitř kvůli riziku zborcení, ale v noci mrzlo a byla tam vyšlapaná cesta, tak jsem kousek šla. No podle mapy vůbec nijak daleko, stejně mi to celkem nahánělo strach. Nikdy jsem nebyla na ledovci a na sníh koukám vždycky jen zvrchu, tak jsem měla respekt. Pan domácí u snídaně vzpomínal, jak loni během týdně napadlo 5 metrů. Letos nic moc. Jen cestou v tom údolí s jeskyní a pochopitelně asi nahoře na vrcholech. Kolem jezera to bylo spíš ušlapáno a uklouzáno do ledovky (den předtím tálo, pršelo a v noci mrzlo) a tak jsem se pořádně proběhla až cestou zpátky do Faistenau. V okolí je hodně tras na běžky, což bych někdy ráda využila. Nicméně místní nedostatek sněhu vyřešili bravurně- na hřišti a poli vedle něj byl udržovaný okruh se stopou. Už večer na prochajdě jsme tam viděli pár borců. Druhý den jsem běžela kolem a pochopila všechno. Žilo to tam jak na zimním stadionu. Běžkaři kroužili ve dvou stopách a snad i mimo někdo skate, z okýnka se linula hudba a vůně občerstvení a ti co zrovna neběhali se vesele bavili a popíjeli něco na zahřátí. I když zrovna ten den pařilo slunko, takže možná spíš pivko na schlazení. Palec nahoru za tohle. A hlavně, mít to takhle za barákem celou zimu, to se musí trénovat samo. Pěkně dopoledne běh a odpoledne nebo večer běžky. :-D Jen nevím jak dlouho bych to vydržela. Ty sportovní dovolené bývají náročné.

Mondsee

Mondsee s racky

Byl už skoro čas oběda, takže jsem hodila sprchu, zabalila věci a vyrazili jsme dál. Kvůli přítelově zakázce už jsme vlastně směřovali do Jižních Čech, jen jsme se stavili v Mondsee na oběd v pizzerii jak vystřižené z Benátek, a na procházku k jezeru. To jsme ale asi neměli dělat (teda v dobrém slova smyslu), protože to byla taková nádhera, že jsem to obrečela. Slunce se odráželo od hladiny, racci se překřikovali s turisty, do přístavu zrovna připlouvala velká výletní loď a vše obklopovaly kopce, ty vyšší s popraškem sněhu. Zkrátka idylka. Vážně, nejsem rozmazlená (nebo jen malilinko), ale když jsem to viděla, vůbec se mi nechtělo odjet. Jednak proto, že to byla krása a taky že jsem tam byla v tu chvíli tak šťastná a dojatá, a s ním. Takže nakonec to dopadlo tak, že jsme ještě zkusili sehnat ubytování v dalším městečku poblíž- Fuschl am See. V Modsee bylo draho a obsazeno. Ve Fuschl jsme se nemohli dozvonit ale jak jsme tak seděli v nastartovaném autě na parkovišti a pomalu se chystali vyjet, přišla nám na okýnko zaklepat milá paní recepční. Měli nějakou oslavu a frmol- ještě tam chvíli halekala nějaká partička- ale volno měli a nebyl problém se ubytovat. Pokoj s balkonem a výhledem přímo na jezero Fuschlsee, byť tam trošku zavazel ještě o něco dražší hotel (čím dražší tím blíž k vodě a naopak). Ve Fuschl am See to bylo trošku horší s obchody a restauracemi, ale naštěstí fungovalo hladové okno s pizzou, takže jsme měli italský oběd i večeři, a já si ji pak ještě dala i další den. Vlastně je to dost dobré řešení- když je člověk celý den venku a nemá pokoj s kuchyní a není ani rozumná restaurace- pizza přijde vhod.

Fuschlsee

pláž na Fuschlsee

Schober

Schober a Fuschlsee
Fuschlsee

Ráno jsme vstávali v pět, aby Lukáš stihl dojet včas do Plané nad Lužnicí. Když jsem ho vyprovázela ke dveřím, v sešeřelé recepci trůnila na kožené otočné židli akorát rozespalá kočka- asi noční hlídač. Já už jsem pak neusnula. Když jsem věděla, že tu budu dva dny sama (než mě zas vyzvedne), měla jsem už nachystané trasy a vytipovaná místa kam si zaběhnu. Ono za dva dny člověk moc nestihne. Ale já stihla myslím dost. Po snídani (která bývá bohužel většinou až od osmi) jsem si prošla městečko a stavila se v samošce akorát pro něco na svačinu. Pak už jsem vyběhla na Fuschlsee rund- okruh kolem jezera s nádhernými výhledy a spoustou menších pláží a zákoutí, často soukromých, kde to musí být v létě jak v ráji. Samozřejmě jsem si na ně občas zaběhla. V zimě tam nebyl nikdo kdo by mě kontroloval. Vzhledem ke kochání a focení jsem se často zastavovala ale mezitím mě to zas v běhu skoro nadnášelo. Ten běh tam prostě být musí. Kdybychom šli dva, tak si dám klidně pomalou procházku, ale sama samotinká se cítím líp v tom zrychleném pohybu. Pokud mi něco není. Pěšina se vine kolem celého jezera a jen mírně stoupá a klesá. Jen na opačném konci se trošku vzdaluje a vede přes statek, vesnicí, kolem golfového hřiště a koupaliště. Tam jsem se chvíli zdržela. Zrovna tam nějaký děda s vnukem krmili kačeny, jinak by mě nenapadlo, že se tam dá jít volně (teda v létě se platí vstup). Hloubka v tom místě je dost malá, na fotkách z výšky jde vidět, kde až se dno propadá někam do hlubin, a má úplně smaragdovou barvu. O kousek dál se nachází zámek Fuschl, který je proměněný v luxusní hotel a lázně (alespoň dle popisků na mapách). Tento den jsem potkala asi nejvíc lidí venku, na procházce, i běžce, některé i dvakrát, protože šli kolem jezera opačným směrem. Celý okruh má cca 12 kilometrů a mě zabral hodinu a tři čtvrtě, fakt jsem nespěchala. Ještě jsem se zastavila u hlavní silnice mezi Brunn a Fushl, kde se nachází jedno ze sídel společnosti Red Bull. Joo, pěknej kancl. :-D Tam chceš pracovat.

Schober a Fuschlsee s lavičkou

Red Bull

Na pokoji jsem hodila sprchu, svačinu do žaludku a spocené oblečení na topení a chvilku si odpočinula. Naštěstí počasí přálo, takže asi o půl druhé jsem se zas vykopla ven. Tentokrát na kratší výběh na kopec ke zřícenině Wartenfels a dál na vrchol Schober.

Wartenfels

Celkově to sice bylo jen osm kiláků ale převýšení přes 800 metrů a cestou na Schober byly i řetězy. Zkrátka to bylo náročnější než jsem čekala ale zvládla jsem to. Zezačátku vedla cesta městem a kolem farmy s koňmi, poníky a lamami, jen mírně do kopce takže jsem občas i popoběhla. Pod zříceninou jsem potkala běžce a na zřícenině dva mladší páry. Ti jedni chtěli vědět, jestli se dá jít právě až nahoru na Schober. Naštěstí rozuměli anglicky a já taky něco vypotím, tak jsem jim vysvětlila, že jsem tam poprvé ale chci to nahoru zkusit a počítám, že to bude asi hodinka. (Mě to trvalo nakonec i s focením asi 35minut.) Ono to nebyl ani kilák, ale raději jsem to nadsadila, vzhledem k tomu terénu a že já jsem zvyklá se vyškrábat celkem rychle kdekoliv. Oni tam nakonec nešli. Já zezačátku myslela, že jsem přestřelila, protože cesta sice vedla zprudka do kopce, ale serpentinkami a povrch v pohodě. Ale asi po sto metrech už se začaly objevovat zmrazky a občas jsem měla v teniskách co dělat. No jo, zima nezima, žádné nesmeky ani trailovky jsem netahala. :-D Ve druhé třetině stoupání jsem si ještě odlezla z trasy přes takovou trčící skálu trochu bokem. Vedlo tam ocelové lano ale nebylo moc poznat kam. Myslela jsem, že tam má být někde kříž ale ten byl ještě o kousek výš a byl to jen malinký památník. Nicméně jsem se tam vyšplhala kousek po sněhu a skále než mi došlo, že se budu muset vrátit. Dokonce jsem si tam někde odřela klouby na ruce ale přišlo mi to spíš vtipné. V duchu jsem na takováto malá zranění docela hrdá. Pokud to nepřekáží v dalším pohybu a nebolí jak čert tak je to jako jizva z boje. Důkaz náročnosti terénu. :-D Nad tímto místem už to začalo být napínavější. Mix skály, sněhu, ledu, řetězů. Měla jsem co dělat. Vlastně jsem šla nahoru spíš rukama, protože tenisky mi fakt klouzaly. Nakonec, asi metr pod vrcholem , jsem potkala pána s trekovými holemi (ani ten neměl extra obuv), který se chystal mou stranou dolů. Ujistil mě, že jsem už na vrcholu a druhá cesta je snadnější. A byla to pravda. Sám se po chvíli vrátil s tím, že přes ty řetězy nejde. Já se nahoře zdržela déle.

západ slunce

Schober 1328 m.n.m.

Na vrcholu Schober je kříž, jako skoro všude v Rakousku, a parádní výhled na jezera. Nicméně se už celkem zatáhlo, foukalo a navíc plácek u kříže byla jedna velká ledovka, tak jsem tam nic nevymýšlela a pokračovala za chvíli dál. Z druhé strany vrcholu je super malinká chatička a kdybych to věděla a měla s sebou krosnu a spacák, asi bych tam fakt přespala. Snad někdy příště. V létě tu ale bude asi nával. Dál už vedla pěšina mírnějším terénem, lesem a bez řtězů, takže jsem se musela přidržovat stromů tam, kde to klouzalo. Hned další zastávkou byl druhý vrchol s křížem Frauenkopf, kde bylo víc sněhu a výhled zase trošku jiného rázu a hlavně i zpět na Schober s chatkou. Zde jsem pak potkala ještě dva mladíky co šli teprve nahoru, zřejmě na západ slunce. Já nějak doskákala dolů a na širší lesní cestě už to rozběhla zpátky - nejprve směrem ke zřícenině abych dokončila kolečko a pak stejnou cestou do Fuschlu. Jak už jsem zmínila, dal mi to zabrat a tak jsem se rovnou cestou stavila pro pizzu k večeři a pak už jen odpočívala a zkoumala počasí a trasu na další den.

Frauenkopf 1304 m.n.m.
Schafberg 1783 m.n.m.

Frauenkopf

skály

večerní obloha nad údolím a Fuschlsee

V úterý už jsem byla na snídani sama. Pokud vím, tak noc předtím byly obsazené jen tři pokoje a teď už jen ten náš. Počasí bylo od rána famózní a slibovalo krásný slunečný den. Ještě jsem skočila do druhé samoobsluhy pro další svačinu a pak už hurá na výlet. Pořád jsem si nebyla úplně jistá kam, ale nakonec jsem to vzala busem do St.Gilgen, kde se naskýtalo mnoho možností. Nejméně dva blízké kopce a nebo kolečko kolem jezera, i když to už by bylo celé 30km a tolik jsem v plánu neměla. Původně jsme chtěli právě lanovkou na výhledy na vrchol Zwölferhorn (1521 m) nebo horským vláčkem na Schafberg (1783 m). Jenže lanovka se opravuje a vláček v zimě nejezdí. Pro mě samotnou ale byly ty vrcholky svítící bílým sněhem tak lákavé, že jsem se rozhodla to dát po svých. A když už, tak rovnu ten vyšší, zajímavější. V St.Gilgen jsem se vydala nejdřív do přístavu a pak směrem k vesnici Winkl. Kolem jezera Wolfgangsee vede taky pěkná stezka pro pěší, část jsem jí prošla do dalšího přístaviště Fürbergu. Vycházela jsem od autobusu těsně po desáté s tím, že půjdu kam to bude schůdné a ve vhodnou chvíli se to otočím zpět.

Wolfgangsee

St.Gilgen

St.Gilgen

Wolfgangsee

pěší trasa kolem jezera

Dopolední slunce se opět odráželo od hladiny jezera a oslňovalo mě, takže jsem dost spěchala abych už byla v lese. Ale ten pohled zpátky na St.Gilgen jsem si vychutnala dostatečně. Zezačátku jsem šla kousek po červené značce, fakt ale jen kousíčk, a při první příležitosti odbočila na lesáckou cestu, která byla sice trochu delší ale nee tak strmá a mohla jsem ještě popoběhnout. Přes serpentiny jsem si to jednou chtěla zkrátit přímo, protože na mapě zkratka byla, ale vlastně to zkratka nebyla, protože jsem nakonec šplhala po čtyřech jakýmsi kamenitým korytem potoka a vylezla nad další zatáčkou s jazykem na vestě. Pak už jsem se na zkratky vyprdla. :-D Po dvou kilometrech jsem se napojila na značku a tady začlo to prudké stoupání. Hodně, hodně podobné stoupání na Šerák z jedné i z druhé strany. Začaly se objevovat i zmrazky, takže jsem musela dávat pozor, ale taky už i výhledy na jezero a na vrchol Schafberg. Vždycky v neznámém prostředí to dotáhnu k dalšímu rozcestníku nebo nějakému podobnému bodu na trase, kde se rozhoduju dál.

výhledy ze Schafbergu
Schafberg
posezení pod Schafbergalm
Schafbergalm , stanice železnice

Tady jsem vylezla asi 800 metrů pod Schafbergalm a už jsem měla výhled na chaty na vrcholu a skoro celou trasu, ale protože to bylo už mimo les, přibylo najednou dost sněhu. Naštěstí tu byla vyšlapaná trasa, takže jsem došla ještě kousek v teniskách a pak si je na lavečce přezula za sněhové pohorky, keré jsem měla v batohu spolu s pitím a svačinou. Oblečení ani péřovku navíc jsem netahala. Od stanice vláčku jsem měla celý vrchol před sebou jako na dlani a dokonce jsem kousek nad sebou viděla ještě dalšího člověka směřujícího nahoru. Sněhu bylo tak akorát. Místy už byly dokonce holá místa, místy ale i ledový povrch. Šla jsem tak nějak v té vyšlapané stopě, tady už nebylo kam zabloudit. Jen do bylo hrozně do kopce. Slunko pařilo, já samozřejmě neměla ani sluneční brýle, takže jsem za chvíli šla skoro poslepu a ještě mi bylo hrozný vedro. V černých legínách a pohorkách s kožíškem se mi totálně vařily nohy, tak jsem aspoň vyhrnula rukávy. Bez těch pohorek bych se ale nahoru nedostala, tenisky kloužou na sněhu jak čert.

stoupání po svahu

Po nějaké chvíli jsem potkala jednoho chlapíka, který se vracel už dolů a na vrcholu pak už jen dvě ženské. Ten borec co stoupal nahoru přede mnou, ten to vzal na paraglidu dolů vzduchem. To musela být taky paráda. Cestou jsem překračovala koleje horského vláčku, ale jinak toho pod sněhem moc vidět nebylo. Jsem si jistá, že v létě je to úplně jiný zážitek. Ten sníh tomu ale podle mě dodal ještě něco navíc. Asi tu bílou barvu kontrastující s azurovou obohou. A atmosféru ticha a samoty.

chata na vrcholu

chata na vrcholu

vzhled na Atersee

chata na vrcholu

já na zábradlí

Na vrcholu stojí stanice vláčku, horská chata s restaurací Schafbergspitze a pár menších chatek. Nic z toho ale jak se zdá v zimě nefunguje, takže kromě nás pár turistů tu nikdo nebyl. Chvíli jsem poseděla na sluníčku u chaty, vyhřívala jsem se ale nahoře už foukal studený vítr, tak to bez pohybu nebylo moc příjemné. Předem jsem o vrcholu nic nezkoumala, ale pak jsem si to spojila s nějakými fotkami co kolují na internetu, protože v zimě je to úplně něco jiného. Například to zábradlí, které vede na hraně skály kolem chat aby lidi nepadali přes okraj, to bylo teda docela vtipné, protože kvůli sněhu mi dosahovalo sotva do půlky lýtek. :-D Pořídila jsem pár fotek a ještě se vydala kousek pod vrchol ke kříži, kde ústí také druhá trasa vedoucí na vrchol- ta se ale v zimě nepoužívá, protože jsou tam řetězy a je většinou asi zasypaná sněhem, což jsem si pak všimla z jiného úhlu. Ale také jsem tam viděla pár stop, takže možná se občas odvážlivec najde. Kdybych šla zespoda z té strany, nejspíš bych to taky riskla, byť hledat pod sněhem řetězy by se mi asi moc nechtělo. Trasa se nachází ve stínu a nebyla by to taková brnkačka jako celý den na sluníčku. Nechám si ji raději na léto.

Himmelspforte

chata a stanice Schafbergspitze
menší chata na vrcholu- Himmelspfortenhütte

dřevěný kříž u Himmelspforte

výhledy

Cestou zpátky jsem chvíli pozorovala paraglidistu a poskakovala po svahů dolů, dokud jsem nenarazila na skupinku kamzíků, kteří se pásli a nechali mě přijít celkem blízko. Když kousek odběhli, dala jsem si na jejich plácku ještě jednu přestávku. Od snídaně jsem nejedla, tak jsem si konečně dala banán. Asi tak ve dvě hodiny. Popravdě jsem ani moc hlad neměla. Ta nádherná příroda a slunce, to člověka docela zasytí. Asi prána. :-)

Pak už jsem sestupovala celkem rychle, chvílemi i běžela, protože v tom sněhu a pohorkách se tak neotloukají nohy a je to něco jiného. Zdárně jsem se dostala přes tu část lesa, kde to klouzalo a pak už běžela po lesácké, bez zkratek až dolů. Jen jsem si na to zas přezula tenisky a zhtla čtvereček Lind čokolády, hned jak zmizel sníh z cesty. Pak opět stejnou trasou kolem jezera a bez zastávky už na bus, který jezdí každou půlhodinu, ale já čekala jen asi pět minut, takže jsem ani neprochladla.

Celkem jsem dala 23,6 kilometrů s převýšením 1420m za necelých 6 hodin i s tím focením a kocháním se.

Na hotelu jsem se jen dala dokupy, pobalila co šlo a čekala na přítele. Sice jsme tu ještě přespali, ale druhý den jsme odjížděli brzo ráno zpátky do Plané, kde se mu práce protáhla. Já tam ještě dva dny běhala (poslední den 30km kolem Lužnice) a pak už jsem se vrátila domů, protože to už zkrátka nebyly ty sluncem zalité hory a doma už čekaly resty.

Teď tu sedím a koukám ven z okna do šedivé neurčité hmoty a nemůžu se nějak dostat zase do toho flow. Což jde na horách nebo při změně prostředí dost snadno. Včerejší běh, byť po rovině, byl emočně docela utrpení. Myšlenky létaly jedna přes druhou a nohy se motaly, přestože podle hodinek jsem běžela celkem svižně. Také rána jsou nějaká pomalejší a ospalejší. Holt už mě nečeká nachystaná kontinentální snídaně a vím, že když bydlíme na rovině, nedohlédnu přes mlhu a okolní domy dál než na konec ulice.

No tak šedivě ale končit nechci. Každopádně ten výlet byl úžasný dárek k mým blížícím se narozeninám. V únoru bude už zase nějaký ten běžecký závod a víc světla přes den, a ono to pak už nějak půjde.

Díky, že jste dočetli až sem.

kamzíci

kamzík ve skoku

výhledy na Wolfgangsee

"Enjoy new places and live." Berenigue


145 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page