Já pořád tajně sním o horách. Už je to tak. Ty výhledy, výšky a námaha při škrábání se do kopce, to je ta vzpruha, co můj mozek a tělo potřebuje. A přestože na Jeseníky nedám dopustit, občas to chce nějakou změnu. Letos už jsem ani nedoufala, že se někam podívám, ale pořád jsem to měla v hlavě.
Když hlásili, že se má ještě oteplit, věděla jsem, že to chci ještě využít. Věděla jsem že chci, ale jistá jsem si nebyla, protože poslední problémy se zády a s únavou tomu moc nenahrávaly. Preventivka a krevní testy ale dopadly dobře, a záda začala povolovat (ano, zobala jsem prášky od doktorky na bolest, ale aspoň jsem se mohla protáhnout) a tak jsem si říkala, že to prostě nějak dám. Je ale pravda, že už se mi nechtělo znova vláčet bágl přes Jeseníky. V Rychlebkách zas probíhal nějaký ultra závod, tudíž by tam bylo dost rušno. A jinam se mi nechtělo z důvodu neověřených míst na přespání venku. A tak mě napadlo, že bych mohla jet na Roháče. Hlavně proto, že to tam už mám dost prochozené a v Zuberci vyzkoušené levné ubytování. Zapátrala jsem po spojích, ověřila počasí a ještě nadhodila mezi známými, že se tam chystám, kdyby se chtěl někdo přidat. Nikdo ovšem tak narychlo nemohl, takže jsem nakonec jela sama. Ale vím, že to tak bylo správně. To byla jedna z přidaných hodnot, taková malá dovolená na vlastní pěst. Vím, že spousta lidí takto cestuje úplně v pohodě a jsou pryč z domu třeba i měsíce a v zemi kde nerozumí ani krávě bůůů, ale pro mě byl tohle docela velkej krok. Jsem hrozně vděčná svým blízkým, že občas oželí pár stovek, aby mi dopřáli nějaký zážitek, i když ví, že jim to nemám jak vynahradit. Moc si toho vážím, ani si to nezasloužím, ale na druhou stranu aspoň nekouřím, nepiju, nehraju automaty nebo nenakupuju kraviny na aliexpresu, tak snad mi to vylepší karmu. :-)
Definitivně jsem se rozhodla až ve čtvrtek večer, kdy jsem si asi v sedm zamluvila ubytování a místenku v Pendolinu, nachystala bágl a šla se pořádně vyspat, což ale vůbec nevyšlo, protože se blížil úplněk a to já moc nespím, a z té nervozity taky ne. Nakonec jsem usnula tak ve dvě ráno a vzhůru byla po páté, a to jsem ani neměla budík, protože jsem na bus/vlak vyrážela až před osmou. No aspoň jsem se v klidu nasnídala.
Cesta byla v pohodě, snad kromě toho, že v Pendolínu mi to nedalo moc na výběr a musela jsem sedět naproti pánovi, který si nechal u sebe pod sedadlem tašku a neměli jsme si nějak kam dát nohy. A ještě cestou přistoupili hluční turisté, kteří nejspíš taky jeli do Tater, a to už jsem lezla skoro po okýnku. No bohužel spolucestující si člověk nevybere. Blbé je, že většina vlaků teď preferuje otevřený prostor, takže slyšíte i lidi na druhém konci vagónu, natož vedle vás. Měli jsme trochu zpoždění tak jsem se modlila, abych stihla v Liptovském Mikuláši bus do Zuberce, naštěstí (a bohužel) to byl ten jediný s mega dlouhou frontou na nástupišti. Jeli jsme nacvakaní až po strop, většina byli studenti s kufříky, cestující na víkend domů. Řidič to neřešil, namáčkl nás tam všechny, asi 20 minut jsem stála, než se to uvolnilo. Batohl se mi podařilo zvednout nahoru, v buse to na rozdíl od vlaku jde do toho prostoru zmáčknout. Cestou jsem si vyslechla i rozhovor řidiče s jeho kamarádkou (asi taky řidičkou), jak to tam chodí. Evidentně taky nic moc (když jsme u té dopravy). No byla jsem ráda, když mě to ve dvě odpoledne vyplivlo v Zuberci u kostela. Do ubytovny to nebylo moc daleko, jen se mi už hrozně chtělo a navíc dost foukalo. Pořád ale bylo sluníčko a celé odpoledne přede mnou, tak jsem se vyřídila platbu, domluvila se s paní bytnou, vybalila si věci, dala se trochu dohromady a asi za hodinku vyrazila ještě na kopec Machy na výhledy. Kopec je na druhé straně Zuberce, dál od hřebene Roháčů, takže jsem je měla jak na dlani. Jen jsem se musela vyškrábat nahoru po louce- cesta byla rozbahněná a rozježděná od stahování dřeva. Za pár let bude všechno holé. Nicméně výhled úžasný a sliboval mnoho do dalších dní.
Cestou zpátky jsem se ještě stavila v samošce doplnit zásoby a pak už jsem se těšila do peřin. Množné číslo je v tomto případě zcela na místě, protože topení na pokojích nikdo neodvzdušňoval už léta a tak tam byla zima jak v psírně a já spala pod třemi dekami a v čepici :-D . Další dny jsem postupně odkládala vrstvy, asi jsem si zvykla. Spocené oblečení a jednou i vlasy, jsem dosušila vždycky na topení v koupelně a kuchyni, kde to hřálo dost. Nechci vyjmenovávat všechny chyby, ale jo, v kuchyni nesvítilo světlo, tam jsem si pomohla přenosnou lampičkou, wifi taky nic (loni šla ale stejně slabá) a teplá voda ve sprše se rozjela až druhý den. Ale to se všechno dalo přežít. Hlavně jsem to brala tak, že tam mám základnu a nemusím se tahat s batohem. Kdybych to třeba vzala jako hřebenovku a spala na chatách, asi by mě to vyšlo i dřáž. Tady jsem navíc měla totální soukromí. Mám pocit, že až do neděle jsem byla na celém ubytování sama. :-D Takže komu tohle stačí a není citlivka tak doporučuju.
Moc jsem toho opět nenaspala, kromě měsíce (a že bylo jasno), svítila ještě ze dvora až do třetího patra lampa, ale kulich přes oči to nakonec spravil. V sobotu ráno budík na 5:30. 5:40 jsem horkotěžko vstala, ale chtěla jsem mít jistotu, že se nasnídám a stihnu bus v 7:10, protože další jede až po desáté a to nemá cenu. Moc nás busem nejelo. Většina asi přijela autem až později, protože po poledni už bylo kolem ples dost lidí, řekla bych davy. Ale s tím jsem počítala.
Jako jediná jsem vyrazila od Zverovky Látanou dolinou, což byla cesta kterou jsem šla kdysi s přáteli. Tak sem si ji chtěla připomenout. Cestou jsem dohnala nějaké kluky a pak ještě pár lidí. S jedním starším pánem jsem chvíli šla a povídala. Shodou okolností byl z Loštic, kousek od Litovle. Měla jsem v plánu přelézt sedlo Rákoň a jít kolem Roháčských ples zpátky na Zverovku, ale pán říkal, že jde s ostatními (asi syn nebo dcera s partnerem, šli kousek pod námi) na Ostrý Roháč, pokud to podmínky dovolí. Na hřebeni na severních stranách a v závětří ležel sníh, který napadl před pár dny, ale většina trasy byla suchá a schůdná. Když jsem vylezla na Rákoň a poprvé se rozhlédla a viděla tu nádheru, a bylo teprve 9 hodin, tak jsem se rozhoda že to vezmu taky přes Roháč. Nebo aspoň na Volovec. Nechala jsem pána za sebou a šla nahoru sama. Jednou mi to teda uklouzlo, ale jinak byl sníh buď kašovitý, že se člověk mohl zabořit, nebo se dalo stoupnout na suché kameny. Já totiž stejně zapomněla doma tři věci- hůlky, nesmeky a zvonek na medvědy :-D Nakonec jsem ani jedno nepotřebovala. Jak se říká, co nemáš, to nebudeš potřebovat, a je to pravda. :-D Na Volovci už nás bylo víc, nějaká parta se psi- malej a velkej. Malej jorkšír klepal kosu a velkej prohnal kousek kamzíka. Super podívaná ale nestihla jsem vyfotit, jak kamzík nádherně přeskočil pěšinu přes hřeben z jednoho údolí do druhého a sníh mu lítal od kopýtek. Ti ale dál nepokračovali. Já a pár borců jsme se rozhodovali. Ono totiž hrozně foukalo, ale fakt fest. Později jsem četla u někoho v příspěvku, že v nárazech 50km/hod. Bála jsem se že, když to na mě foukne někde na blbém místě, že ztratím rovnováhu a spadnu někam dolů a bude po srandě. Ale když šel nahoru jeden, šla jsem i já a ještě přesvědčila dalšího, takže nás šlo víc a nebáli jsme se větru nic. Já jsem asi rychlík nebo taky kamzík, a tak jsem je stejně nějak nechala všechny za sebou. Směrem nahoru vítr polevil, navíc se šlo i v závětří, a já si prostě užívám i to když spěchám a namáhám se víc.
Samozřejmě jsem zastavovala na focení, takže se to tempo pak srovnalo. Pod Ostrým Roháčem je pár řetězů, ale nikde jsem neměla problém. Popravdě jsem asi ani nenašla to místo, kde mi při prvním výstupu musel kamarád podat ruku a vytáhnout mě nahoru. :-D Po letech prostě zmizelo. A vrchol? Nee, že bych byla zklamaná, ale trošku jsem měla pocit, že byl tenkrát výš a víc exponovaný. "To už je jako ono?" Už chápu, proč někdo potřebuje šplhat stále výš a mít větší obtížnost. Ale užila jsem si to. Když se nikdo nedíval (což bylo skoro pořád) tak jsem měla pusu od ucha k uchu a nahlas vzdychala nad tou nádherou, nad každým nově se otevírajícím výhledem do dálky nebo do hloubky.
Pokračovala jsem dál, na Plačlivé, kde opět dost foukalo, a na Smutné sedlo. Tady už bylo dost lidí. Cesta Smutnou dolinou byla pokrytá sněhem, který se ale vlastně držel právě a jen na té pěšině. S opatrností to ale šlo, v klidu a bezpečně, i rychle, dolů. Před cestou k Roháčským plesům jsem si převlékla dlouhé legíny za kraťasy, a i když mi pak ve stíhnu bylo chladno, na většinu trasy se to hodino. Už jsem nemohla vydržet, jak jsem byla nabalená. A kolem všichni v bundách, pomalu zimních. Plesa jsem teda jen rychle oběhla, davy nemusím a nedalo se ani pořádně fotit. To samé u vodopádu. Ale nevadilo mi to. Pokud se sem někdy ještě podívám, musím to zařídit tak abych to bylo hodně brzo ráno, jinak to nemá na nějaké spešl focení cenu. Tím jak jsem už spěchala, jsem ovšem dorazila k zastávce víc jak o hodinu dřív, takže jsem se rozhodla, že těch 7-8 kilometrů do Zuberce dojdu pěšky. Chvílemi jsem i popoběhla, chvílemi se kochala podzimem okolo a když jsem zahýbala k ubytovně, tak mě akorát předjel ten autobus. :-D Na ubytku jsem se chvíli rozseděla a pak myslela že ani nevstanu, ale zvládla jsem si nakonec i umýt vlasy i uvařit vydatnou večeři.
Nedělní ráno bylo opět kruté, ale stačil pohled z okna na hřeben s téměř jasnou oblohou aby mě přešlo pokušení se vrátit pod peřinu.
Měla jsem naplánovanou kratší trasu, kterou už taky znám, ale ne, že by byla nějak odpočinková. Ráno opět s pár lidmi busem na Zverovku a odtud přes Roháčský vodopád do Spálené doliny. U vodopádu jsem byla za chvíli a ještě znovu zkusila udělat nějakou lepší fotku, protože tu byl ráno klid. Ale bez stativu to prostě nejde. Navíc by to chtělo větší odstup, protože z vodopádu šla sprška vody a objektiv byl během sekundy mokrej, stejně jako já celá. Spálená dolina byla ještě celá ponořená ve stínu a já se opravdu těšila až vylezu zas na hřeben na sluníčko. A taky až kolem sebe nebudu mít kleč vyšší než já, za kterou jsem pořád viděla ty medvědy. V dálce jsem zahlédla pár lidí a taky jsem je za chvíli dohnala. Tentokrát to bylo na sněhu trošku náročnější, protože byl dost umrzlý z noci a hodně ušlapaný z předešlého dne, raději jsem stoupala do hlubších stop ve svahu, abych se měla o co opřít a neuklouzla.
Na Baníkovském sedle měl někdo v závětří stan, nevím jestli se to může, myslím že ne, ale v těch sedlech ty závětří z kamenů jsou a musí to být paráda, v létě třeba jen se spacákem se probudit tak vysoko. Takže další cíl na splnění na další rok třeba. Navíc mi tu stále chybí zdolat Tri kopy, Hrubou kopu a Baníkov, a to by šlo pěkně spojit. Nad Baníkovským sedlem jsem se chvíli kochala výhledy, dala svačinu a odpočinula. Od Pachol'y dál po hřebeni jsem už začala potkávat lidi. Asi tři běžce co šli nalehko, a pak pro změnu tři s těžkými bágly. Samozřejmě všechny v protisměru, za mnou nešel snad nikdo, aspoň jsem si nevšimla. Sluníčko začalo zas připalovat, takže jsem opět převlékla dlouhé za kraťasy a celkem si to užívala. Jen mi pak došla baterka ve foťáku, přestože večer při nabíjení hlásila plnou sílu, asi špatný kontak, ale odfotila jsem dost a mobil zvládl zbytek. V létě už bych ani nemusela táhnout zrcadlovku, jak fotí dobře, když bych se tu chtěla jen proběhnout.
Říkala jsem si, že už je to vlastně jen zvlněný hřeben, ale byl zvlněný ještě dost. Stoupání na Salatín mi dalo zabrat, takže jsem si tam kolem poledne dala skoro hodinovou pauzu. Zalezla jsem si do závětří a skryla se před větrem a lidmi, kterých tu už bylo dost, chytala jsem poslední bronz a relaxovala. Pak jsem se vydala dál, čekalo mě ještě stoupání na Brestovou i když to už bylo opravdu poslední. Cestou na Sedlo Pálenica a dolů do Zuberce jsem si užila ještě ty pravé podzimní barvičky na borůvčí ale taky ztrácející se les, a zavzpomínala na minulé návštěvy zde, protože to bylo místo, kde jsem byla nějčastěji.
Nee, že by počasí nevydrželo ještě pár dní, ale měla jsem plán jen do pondělí a věděla, že bude dobré ho dodržet abych to zas moc nepřehnala. Jen jsem trošku nevěděla jestli to v pondělí vzládnu. Byl to už dost náročné ale na druhou stranu, většinou nejlepší plán je ten, který mě napadne první. A tak jsem večer zabalila bágl, nachystala si věci na ráno a dala si budík na šest. Jako, že si dýl pospím, protože na bus na Zverovku už jsem nespěchala. Potřebovala jsem odejít do 10 hodin z ubytovny i s batohem, ale co chcete stihnout za takovou chvilku, že? Takže jsem počítala s tím, že půjdu přes hřeben na bus do Jalovce, kde mi to pak krásně vyjde zase na Pendolino zpátky domů. V záloze byla návštěva nějaké doliny- Kvačianská nebo Prosiecká, ale to už bych musela hodně spoléhat na busy a navíc jsem chtěla ještě nahoru na výhledy. Tak jsem si řekla, že 21 kilometrů i s tím převýšením prostě za 9 hodin stihnu i s báglem. :-D No nakonec jsem to dala, ještě mi asi půl hodiny zbylo, ale doufala jsem že to bude jednodušší.
Ráno při šplhání nahoru opět do Sedla Pálenica byl mým největším strachem nějaký medvídek, ale když se v lese pohybovali lesní dělníci, stádo kamzíků a nahoře i hluční Poláci, tak jsem se uklidnila. Stoupání nahoru bylo teda náročné, hekala jsem jak stará bába s nůší, ale omlouvala jsem si to aspoň tím, že plaším ty medvědy. Na rozcestníku bylo 3 hodiny na necelých 6 kilometrů, já zvádla 7km od ubytovny za 2,5hod. To jsem měla radost. Akorát jsem špatně vyčetla trasu z mapy a myslela si, že se vyhnu šplhání na Sivý vrch. Ale ta trasa vede přes něj. Nicméně jsem to zvládla i s batohem natěžko a dokonce mi nechyběly ani ty hůlky. Bylo lepší se chytat rukama rovnou skály, nebo řetězu, ale ty byly jen dva a taky vlastně trochu zbytečné. Nahoře jsem dala zasloužený odpočinek, hlavně teda kvůli kolenům a ramenům, a po chvíli pokračovala dál. Tentokrát po zelené značce, kterou jsem šla poprvé. Zdála se být snadnější než cesta do Biele skaly přes Radové skaly (kterou jsem ani jít nechtěla) ale byl to pořádný sešup. Zvlášť po pěšině plné vydrolených kamínků. Stačilo aby mi to podjelo a mohla jsem se projet jak na tobogánu. :-D Kromě pána těsně pod vrcholem jsem už pak nikoho nepotkala. První část trasy na Ostrou byla skoro celá zarostlá klečí, místy jsem se s batohem sotva prodrala, asi to není moc používaná trasa, i když stopy zde byly. Chtělo by to ořezat.
Od sedla Predúvratie se to ale otevřelo a naskytl se výhled na skoro celý zbytek trasy. Přiznám se, že jsem postupovala pomalu i proto, že jsem zas začala hledat očima ty medvědy :-D. Tohle byla krajina, kde by se vyloženě nějaký hodil. Úplně jsem to viděla jak v dokumentu ze Slovenské přírody. Naštěstí bylo kolem poledne, vedro, takže nikde nic. Asi spali.
Na vrcholu Babky jsem se trošku zhrozila, když jsem viděla tu cestu dolů. Nechtěla bych to jít nahoru a dolů už s batohem taky ne. Opět prudká pěšina, ale naštěstí jen krátký úsek. Mě to ale trvalo věčnost, protože tam byly tak krásné a navíc poslední výhledy na hřeben. Když jsem konečně slezla, odbočila jsem z trasy pár metrů, abych si dala poslední zastávku u jediného pramene co tu byl. Dojedla a dopila jsem co se dalo a chladila si nohy v ledové vodě. Klidně bych tu seděla další hodinu, ale už se mi krátil časový limit. Naštěstí už mě nečekal žádný další kopec. Cestou jsem potkala posledního človíčka s batohem, který se chystal asi někde nahoře přespat. Já už toho začínala mít dost. Samozřejmě že ne té nádherné přírody, ale toho sluníčka. Celý den jsem šla proti slunci (slunečním brýlím bylo v batohu dobře :-D ale ty by mě stejně moc nezachránily) a bylo opravdu teplo. Už jsem šla jen v tílku. Navíc poslední tři kilomery do Jalovce jsem šlapala po asfaltce, nikde ani kousek stínu a zastávka byla také na přímém slunci, a navíc totálně rozpálená, jako právě z trouby vytažený pekáč. Byla jsem ráda když přijel autobus. Za chvilku jsem byla v Liptovském Mikuláši a nebýt toho, že mělo Pendolino zpoždění třicet minut, byla bych už úplně spokojená jak mi to krásně vyšlo. Jenže ono mi to nakonec opravdu krásně vyšlo.
Doufám, že to třeba někoho inspiruje, nebo se aspoň pokocháte fotkami. Já budu ještě nějakou chvilku vzpomínat, než nastane čas jít dál.
"Enjoy Slovak mountains and live" Berenique