Moje první zkušenost s beskydskými kopci a rovnou Perun. Tedy nee, že bych nikdy nebyla v Beskydech, ale byly to jen tůry v klidu na pohodu, převážně v zimě a s foťákem. Tento závod jsem si vybrala jako jakýsi ekvivalent Jesenické stovky, která se letos nekonala ale bývá ve stejném termínu. Říkala jsem si, že náročnost by mohla odpovídat. Samozřejmě teď vím, že se to nedá moc srovnat. Perun je kratší ale my obyčejní smrtelníci polovinu závodu jdeme, kdežto Jeseníky jsou dost běhavé. Ale zas člověka potká víc krizí a je to hlavně o vytrvalosti, jak kdo má nastavenou hlavu na dvoj až trojnásobek času v pohybu.
Letošní šestý ročník Peruna měl délku cca 42,2km s pozitivním převýšením kolem 3200m nasbíraným během sedmi náročných stoupání.
Musím přiznat, že jsem vůbec netušila do čeho jdu. V těch místech kolem Javorového jsem nikdy nebyla a v paměti mám tak možná jeden výstup po sjezdovce na Travný. Nebylo s čím srovnávat. Snad jen s výstupem na Šerák nebo na Medvědí horu z Koutů nad Desnou, ale to jsem cestou pod lanovkou taky ještě nezkoušela. Nastal tedy čas to změnit a otestovat jiný level horského běhání.
V týdnu jsem ještě bojovala s těmi nataženými hamstringy po minulém závodě- stačilo pár set metrů běhu po tvrdším povrchu a řezavá bolest byla zpět. Ale nechtěla jsem se vzdát té zkušenosti, prodávat číslo pár dní před startem a pak litovat, že jsem se nepřekonala. A nakonec jsem byla i trošku ve vleku událostí a pod tlakem (přecijen jsem se zmínila sem tam, že chci Peruna zkusit a asi dost lidí bylo zvědavých jak tam dopadnu).
Do Oldřichovic jsem odjela už v pátek s přítelem. Zvládla bych to i sama a ta doba určitě ještě přijde, ale mít takový support je velká výhoda. A opravdu jsem ocenila předzávodní polospánek v rodinné atmosféře a ne v autě nebo ve stanu (několik odvážlivců se našlo). Poslední den jsem stále přemýšlela v čem poběžím ale nakonec motlitby zafungovaly a počasí se slitovalo alespoň v sobotu. V neděli, jak víme, si to vynahradilo sněžením. Cestou jsem ještě pořídila v Decathlonu nové trailovky, pro jistotu. A dobře jsem udělala. Viděla jsem sice fotku borce, který to dal v trailovkách s ještě menším vzorkem než já, a na to sucho mu to nejspíš stačilo. Ale já se bála, vzhledem k avizovaným brodům a technickým seběhům koryty potoků. Po příjezdu jsem stihla ještě omrknout místo startu ve Flight parku Javorový, vyzvednout číslo a hodit krátkou řeč s kilťákem Tomášem Zahálkou (ano, ten spal v tom stanu na louce). Už bylo dost pozdě, ale ještě jsem nazula ty nové trailovky a vyběhla (noo, spíš se vyškrábala) kousek po trase. Boty mi popravdě na první dobrou moc neseděly na patě, v prudkém stoupání se jakoby vyzouvaly, ale jinak se zdály ok a v seběhu držely. Stejně jsem se rozhodla v nich opravdu běžet až druhý den ráno. Vím, nové vybavení se nemá zkoušet při závodě, ale nebyla jsem jediná. Dokonce Eliška Kaniová, se kterou jsme se bavily před startem, se mi přiznala, že má nové trailovky taky od večera. To mě dost uklidnilo. :-D
Ráno jsem byla dost nervózní, ale času bylo dost i na rozklus a kafíčko z jednorožčího hrnku. Také jsme se docela zasmáli, když jsem si na startovní číslo do chlívečku napsala jméno ve tvaru, kterým na mě mají lidi volat. :-D Verčo!!! No jo, já si to říkala v duchu a už to tam bylo černé na bílém. Obloha ráno byla azurová, vzduch svěží ale nee nepříjemně (jako minulý týden na Babě) a kopec přede mnou nevypadal zdola až tak hrozivě. Samozřejmě to bylo jen zdání.
Na start jsem nespěchala, dorazia jsem cca 30 minut před. Cestou skrz davy a auta dovážející běžce jsem zjišťovala, že jsem oblečená dost nalehko a že většina má vestičku nebo batůžek. Já měla všechno v kapsách dresu, sukýnky a v pásku na soft flasku (ten mi nakonec trošku zavazel, ale voda se hodila). Samozřejmě eliťáci moc vyoblíkaní nebyli. Kromě Elišky, Tomáše a Pavla P. z Ladermon team, se kterým nás dokonce odchytil reportér (bohužel nevím jaké TV), jsem už moc s nikým nemluvila. Čekání bylo trošku dlouhé, a závod ještě delší.
Tentokrát jsem vyběhla relativně pomalu. Na začátku je asfalt a do kopce, což nemám ráda, a už jsem věděla kdy přijde ta zeď. Před námi jela Tesla a zastavila u úpatí sjezdovky, a rádoby vtipně nám pustila úvodní song z filmu Ženy v běhu- Když nemůžeš, přidej víc.... Kdyby nás nečekalo dalších 41,5km tak bych to možná i zkusila. :-D No nic, nasadila jsem hole a šla na věc. Snažila jsem se jít v klidu, hlavně dýchat a nenadávat si, že jsem udělala blbost s tím přihlášením. Zezačátku jsem pozorovala lidi okolo, ta sjezdovka byla fakt dlouhá. Dvakrát ji protínala cesta, člověk myslel že je snad konec ale hned následovala další část. První úsek byl trošku kamenitý, pak už jen tráva a vyšlapané cestičky. Za tím prvním úsekem už se kolem nás objevovali fanoušci, poskládaní asi jak kdo kam vyšplhal. A nahoře pod vrcholem, ještě něž si člověk mohl narovnat záda, tam už byl kotel se zvonci a trubkami, foťáky a tak. Kotel se pak přesunul na Velký Javorový, kudy se probíhalo ještě dvakrát. Vždycky tam někdo byl, když jsem se škrábala nahoru. Možná jsem se tím vyčerpala, ale to povzbuzování mě bavilo, tak že jsem vždycky přidala a snad potěšila diváky... že jsem se moc neploužila, když povzbuzovali. První seběh si vůbec nepamatuju, byl dost krátký a následoval hned traverzový stoupák na Gutské sedlo. Pak seběh do Řeky a druhý výstup na Javorový mi taky splývá. Kromě toho lesního kotle, tak typického pro fotky z Peruna. A ty lesní traverzy, ať nahoru či dolů, se mi hodně líbily. Ty úseky, kdy se běželo po pěšině, jsme se většinou táhli jako had jeden za druhým. To znamená, že jsem skoro žádnou část neběžela úplně sama. Do kopce jsem se nechala předbíhat, stálo by mě to moc sil, a naopak z kopce jsem to pouštěla co to šlo, a několikrát takto stáhla pár lidí zase zpátky. Právě druhý seběh z Javorového byl takový kochací, pěkná pěšinka, dosti technická. Pak kousek po vrstevnici- to jsem si říkala, že paráda, že do občerstvovačky udržím ten čas, který jsem si tak nějak vypočítala předem. Asi jsem nevěřila, že ho udržím do konce, ale čím dýl tím líp. Jenže v zatáčce najednou páska- s pár dalšími jsme mysleli, že jen obíháme kmen zasahující do cesty, ale hned jsme brzdili- páska značila že trasa vede pryč z cesty, ostře dolů do koryta potoka, podél kterého (nebo přímo v něm) se běželo až do Řeky. Tady jsem si dávala bacha na nohy, jednou se mi trošku zvrtl kotník ale boty držely i na mokru, jak jsem si pak ověřila ještě ve dvou brodech a na blátivém úseku. Snažila jsem se koncentrovat a nezabít se. Pak už se dobíhalo po asfaltě k občerstvovače pod Příslopem. Trošku mě mátli rychlíci, běžící v protisměru (říkala jsem si že někdo zabloudil a vrací se :-D) a až později mi došlo, že to je v pořádku, když jsem tam proběhla i já.
Nicméně nejdřív Příslop. Fuj. Další sjezdovka. Občerstvila jsem se jen mírně, takže mi pak v půlce na sluníčku začalo být dost horko a taky už se ozýval i hlad. Stoupání to bylo sice kratší než na Javorový ale určitě stejně ostré a hlavně ten seběh se fakt nedal, tam jsem hodně ztratila. Ale bylo to aspoň rozptýlení- hudba, fanoušci, potkávačka s běžci přede mnou a za mnou. Po seběhu jsem se tam zdržela déle a následný kousek po asfaltě do kopce už mi nějak nechutnal, než se za brodem trasa vrátila zpět do lesa a do stoupáku. Ten brod jsem možná mohla i přeskočit, ale nohy toužily po osvěžení a já měla sto chutí se tam hned vykoupat. Potok byl plný vody a ta stříkala osvěžující kapky všude kolem a do toho zpívali ptáčci a nad hlavou zelený les. Vytrženo z kontextu závodu- ideální místo na odpočinek. A přesně proto si to pamatuju, protože jsem to musela oželet a jít dál. Pak už mám zase trošku okno, až do celkem rovinatého úseku na Šindelné. Tam by se běželo parádně, kdyby to tam nebylo tak rozjeté od lesáků a plné bahna a kaluží. Ale nebylo to tak hrozné jak jsem čekala. Prý že neprojdem suchou nohou. No celkem se to dalo, rozhodně mi trailovky nezůstaly v bahně jako jindy.
Druhý výstup na Velký Javorový a proběhnutí kotlem, opět snaha zrychlit aspoň na oko do zvuku zvonců.
Pak relativně dlouhý seběh a ve spodní části i dost technický a kamenitý, ale mě vyhovoval. Až na kamínek ve špičce boty, se kterým jsem si povídala už pár kilometrů. Schválně jsem to ale nechala na občerstvovačku do Tyry, zastavovat se dvakrát bylo zbytečné. Aspoň jsem si na to mohla sednout. A naštěstí jsem i vstala. Tady jsem už ucucla i koly, a fakt bodla, jen jsem to s ní nechtěla přehánět. Jinak jsem se snažila občerstvovat poctivě, snad co hodinu. Buď gel, nebo přesnídávku. Pod Příslopem půlku banánu, a na začátku želé tyčku ale ta mi nesedla a druhou už jsem pak nevytahovala. Myslím, že jsem měla fakt štěstí, že mi tentokrát nebylo zle od žaludku, snad večer trošku ale na závodě se držel. Asi to bylo těmi pomalými tempy do kopce, kdy jsem měla čas vstřebat nějakou tu rychlou energii. A celkově délkou závodu, a že jsem to nešla moc rychle.
Už někde v půlce jsem věděla, že vysněný čas nedám, to už jsem měla zkluz tak 20 minut. Takže od stoupání na sedlo pod Ostrým jsem se nechala už dost předbíhat i holkama. Nee, nevzdala jsem to (i když byla možnost si třeba i zavolat pro odvoz, ale to nepřichází u mě v úvahu, pokud bych nebyla zraněná) ale už jsem se nechtěla trápit. Hlavní bylo dokončit. Řekla bych, že jsem neměla prostě dost energie v zásobě a co jsem měla stačilo právě tak na to doběhnutí a úsměv v cíli. Dva těžké závody týden po sobě jsou zkrátka moc. Obdivuju lidi, co to zvládnou a ještě jsou na bedně klidně. To už je fakt trošku jinde tyhle výkony. Nicméně přád jsem byla daleko do limitu a nebyl důvod nemít pěkný čas. Pod Ostrým se otevřely krásné výhledy a počasí bylo ještě dobré, tam se mi to líbilo a připomnělo mi to stoupání na Raču. Takže i trošku kochačka byla.
Do posledního seběhu (ten finálový nepočítám) jsem dala maximum. Dalo se běžet fakt dlouho. Širší vrstevnice, pak lesní pěšinka, pár set metrů po louce a po asfaltě, téměř rovina. Pořád jsem koukala na hodinky a posunovala v duchu číselník a modila se, ať to trvá ještě pár metrů, aby ten finálový výstup na Malý Javorový byl co nejkratší. :-D První půlka byla ještě ok, po zelené cikcak řídkým lesem, kde byl slyšet zespoda hovor běžců za mnou (divím se, že měli ještě vůbec sílu si povídat) a potom i možnost sledovat barevné dresy. Opět se na mě začali dotahovat. Hodně mě pak překvapil další běžec z řad známých, o kterém jsem si myslela, že by měl být někde přede mnou. To mě povzbudilo, stejně jako pár prohozených slov. Ze zelené značky se ale v půlce kopce uhnulo po šotolinové vrstevnici bokem a po chvíli jsme přiběhli pod Grande Finale- asi 450m dlouhý úsek, prudký jako několik předtím ale vzhledem ke kilometrů v nohách a únavě, určitě nejtěžší. Měla jsem co dělat se na něj vůbec z cesty vyškrábala. A to mám relativně dlouhé nohy. Bez hůlek bych musela snad po čtyřech nebo nevím. Pár běžců se pod tím nástupem zaseklo na dost dlouho, až jsem se lekla že to vzdají. Snažila jsem se jít aspoň příkladem. Ale šlo to zoufale pomalu. Už jsem se vážně viděla v cíli, nešlo mi na rozum, jak můžou poslední dva kiláky trvat věčnost. Nešlo už prostě zrychlit. Nahoře jsem ucucla ještě vodu, abych osvěžila mozek a doufala, že už jen seběhnu do cíle. Bohužel poslední sjezdovka směrem dolů (byla to ta samá jako první stoupání) byla už nad mé síly. Hlavně nad ty psychické. Hlava už mě nepustila. Nedokázala jsem dát příkaz nohám běžet. Byly sice pokusy běžet cikcak, borcům to tak celkem šlo, ale na mě to bylo moc prudké a strach už byl silnější než adrenalin. Takže jsem se směrem dolů plácala skoro dvacet minut. Děs. Málem bych brečela. Ale i tohle utrpení mělo svůj konec a na asfaltě do cíle jsem to ještě trošku rozběhla. V tom je určitá výhoda finišování z kopce. Člověk může vykouzlit úsměv a mávat davům a tvářit se, že to celé bylo hračka. :-D I když nebyla.
Jisté je, že jsem to doběhla a přesto, že na splnění některých cílů prostě ještě nemám, určitě mohu být na sebe hrdá. V cíli mě přítel vyfotil (abych měla aspoň pár neupachtěných foteček) a pak jsem jela rovnou pod sprchu. V plánu bylo sice ještě mrkout na vyhlášení a na tombolu, ale síly nezbyly. Po profimasáži od miláčka jsem si hodila nohy nahoru, trošku se najedla a jakžtakž se bolavá vyspala skoro do růžova. Druhý den dopoledne lilo jak z konve a taky sněžilo, a já byla ráda, že je už po všem. Ještě jsme se protáhli na stěně v Ostravě, kde jsem si poprvé zalezla na laně- samozřejmě v tričku z Peruna, a pak už hurá domů a regenerovat.
Zatím se svaly vzpamatovávají celkem dobře, ale pro změnu mám nějaké skříplé nervy v sedací partii a kolem kyčlí. Tak uvidím jak to půjde rozhýbat. Asi že psaní tohoto postu a sezení na židli mi neudělá moc dobře. :-D Hned jak to dopíšu, půjdu vyklusat.
Jak tak pozoruji, tak většině už po Perunovi otrnulo a hlásí, že příště zas. No já zatím nedokážu vůbec říct zda do toho taky půjdu. Po závodě jsem se zařekla, že když do Beskyd, tak už jen na výlet. Ale jsou v životě takové náhody a nebo osud, že možná ještě není všemu beskydskému běhání u mě konec. Nechci předjímat ale běhat ty perunovské kopce častěji by se mi nakonec mohlo hodit i jinde. Tak proč ne. :-)
Edit: Vím, že se tomu moc nevěnuju ale organizace super, zázemí taky, fanoušci nejvíc mega super. Zkrátka si nemám na co postěžovat :-D takže mlčení je v tomhle případě největší pochvala organizátorům. ;-)
Nakonec jsem to dala za 6:42:45- viz záznam na Strava.com.
"Enjoy skyrunning and live" Berenique