Tak to mám za sebou. Tedy zatím první velký závod tohoto roku. První závod ze seriálu Salomon Golden Trail National Series CZE-SK, který se konal v prostředí Malých Karpat nad Bratislavou. Vlastně jsem až do poslední chvíle nevěděla určitě jestli pojedu, ale nakonec to vyšlo. Určitě by mě to mrzelo, i když bych nevěděla proč přesně. Teď to vím. A nebylo by to jen kvůli zaplacenému startovnému.
V týdnu před závodem jsem se snažila už zvolnit a hlavně doléčit zánět "podvozku". Ono se o takových věcech blbě mluví a píše veřejně. Holt to není natažený sval nebo rýma, kterými se to většinou před startem mezi běžci jen hemží. Protože pořád někde běhám a snažím se aby to bylo kousek dál od domu, a přitom tam musím dojet vlakem a nechci s sebou tahat všechno možný, tak holt dost často běžím se spocenými zády. Náhradní trička nechávám na převlečení do vlaku a pak stačí aby mě ofouklo nebo abych to přehnala se sladkým, a zánět močových cest je na světě. Naštěstí ten poslední jsem podchytila včas a alespoň se obešel bez antibiotik. I tak jsem ho ale cítila, a byla celkem utahaná a navíc špatně spala celý týden, jak jsem se snažila prolévat čajíky a lítala v noci na wc. No a do toho to aprílové počasí. Jeden den šedivo, že by psa nevyhnal, a dalších pár dní letní teploty. A tak to vyšlo, že jsem tři dny prakticky nehnula brvou a ve čtvrtek odpočatá dala zas 5+18km abych si užila sluníčka. To nebyl dobrý nápad, ale co už. V pátek tedy jen ucouraných pár km do obchodu a v sobotu už nic, protože tu jsem proseděla v autě.
Ubytování jsme měli s přítelem ve čtvrti kousek pod Kamzíkem, a i když jsem moc nespala, bylo fajn nemuset cestovat tak daleko brzo ráno, v klidu se nasnídat a nachystat. Znáte to- když nejvíc potřebujete spát, tak to nejde. Ráno samozřejmě vzhůru taky kolem půl šesté. Ale to už jsem se docela těšila. Na start nás pak vezly autobusy před osmou hodinou, jak kdo přišel a sedl si.
V autobuse jsem poslouchala zajímavý rozhovor borců za mnou- o potápění, běhu, plavání v ledové vodě a jiných šílenostech. Počasí sice nehrozilo úplně deštěm, předpověď směrem k cíli a poledni měla zlepšující se tendenci, ale na startu byla kosa jak v zimě. Naštěstí byla otevřená restaurace, která prý loni nebyla. Vyzvedla jsem startovní číslo, vystála si nekonečnou frontu na malý kafe, abych aspoň trošku zabila čas a zakecala se s běžkyní, se kterou jsem seděla už v buse. Pak jsme ještě asi na půl hodinky zabraly dvě místa k sezení. Na start se čekalo fakt dlouho, přes hodinu. Myslím, že dost lidí mrzlo a my taky s borcama u stolu probírali v čem nakonec běžet. Já už moc na výběr neměla. Všechno nachystaný. Cestou na závod jsem ještě sehnala suprovou běžeckou sukýnku s kapsami, a přestože se nemá výbava zkoušet na ostrým startu, tak jsem nelitovala. Do kapes jsem dala vše potřebné. Ono je lehké se nechat ovlivnit davem. Člověk má na startu pocit, že potřebuje bůhví co- vestu, několik vsrtev, několik láhví s vodou, tyčky, gely, hůlky atd. Vždycky se musím zamyslet, jak na tom jsem já sama. Že tyhle běhy zvládám v pohodě a netahám celej "store" s sebou. Nicméně tu sukni, i tričko trailové z Decathlonu můžu jen doporučit. Celý den dost foukalo, což snižovalo pocitovku, ale na první půlku trasy jsem měla natažené návleky na ruce, a pod tričkem cyklo tílko pod dres (taktéž Decathlon), a to se tedy všechno osvědčilo náramně.
Při rozhovoru s Monikou jsem zjistila, že vlastně nejspíš podle jejího běhu na Stravě (nebo podle hodně podobného času) jsem si rozepsala jak chci tenhle závod běžet. Na delších tohle dělám. Prostě si určím nějaké body- většinou kopce, občerstvovačky a tak, a pak koukám abych tam byla "včas". A musím říct, že jsem se "zpozdila" jen o půl minuty, a to jsem měla krizi. Také se nám potvrdil Murphyho zákon, že holky běžkyně prostě vždycky dostanou menstruaci v den závodu nebo den předem. :-D Ale jinak mě ten pokec ráno celkem nakopl a věřila jsem si, že to dám se ctí.
Organizátoři ještě nechali vyběhnout kategorii BK26 Easy- ti co to šli hodně na pohodu, a pár prvních rychlíků z KBK53km, kteří na Babě měli obrátku. Pak už jsme vystartovali my. Poslední tfuj tfuj a jdem na to.
Musím přiznat, že si toho ale z trati moc nepamauju. Rozhodně nee nějaké výhledy nebo tak. Ono se taky většina běžela lesem, což zas bylo fajn kvůli tomu větru. Joo, pamatuju si první krpál hned po startu. Sotva jsem se rozběhla, narazila jsem do stěny. A protože mám všeobecně delší rozjezd, nějakých pět kilometrů, tak jsem ho prostě šla, dost pomalu, to uznávám. Ale zas nebylo kam spěchat. Pak jsem se trošku rozběhla a snažila se soustředit, hlavně na seběhy. Ty mi jdou ale zas na trase bylo dost lidí, takže málokdy se to dalo úplně pustit, navíc některé seběhy dost prudké, což bylo jak zbíječka na stehna. Co bylo blbé, byl ten vítr. Když na chvíli ustal, tak mi bylo horko, ale rukávy jsem sundala až v druhé půlce, kdy se víc roztrhaly mraky. Když foukal, tak vířil prach na pěšinkách. Naštěstí mi nic do očí nevletělo, ale vím jak to dokáže být nepříjemné. Ráno jsem měla banán a tyčku, před startem druhý banán a tyčku, gel jsem si vzala až někde před první občerstvovačkou, jinak jsem ucucávala obyč vodu co jsem měla s sebou. Na občerstvovačkách jsem nejedla, jen doplnila vodu a na druhé trošku jonťáku ale ten už mi moc nesedl.
Někde za půlkou se mi začalo trošku chtít na velkou stranu, ale to nebylo to nejhorší. Někdy od té druhé občerstvovačky na 21. km jsem už celkem cítila stehna (zadní strany) a do toho se přidal žaludek. Klasika u mě. Nebyl to sice úplně nejhorší verze, ale možná kdybych zvracela, mohla jsem pak ještě běžet. Vlastně to byla ta druhá nejhorší verze- když to ani nejde ven ale ani to už nejde moc rozběhnout. Úplně nejvíc mě asi dorazil ten singltrack Vydrica. :-D Člověk udělá dva tři kroky dolů, žaludek mu poskočí do krku, a pak hned dva tři kroky nahoru, a žaludek v kalhotkách. Ale ustála jsem to a pak už toho hopsání moc nebylo. Závěrečný kopec v lese jsem vycupitala myslím celkem dobře. Nad ním otevřená louka už byla třešnička. Tam už jdou slyšet zvonce a bubny (na to jsme čekala jak na smilování, až to uslyším), mozek by běžel ale nohy se vlečou. A ty dvě Salomon nafukovací brány za sebou. Na první byl nápis Ciel´ ale hned mi došlo, že musím proběhnout až pod ten druhý oblouk. Naštěstí tam už na mě mával přítel a fotil, tak jsem se pokusila vytáhnout odněkud úsměv a běžet- ale ve výsledku na fotce je křeč. :-D
Po doběhu jsem jen sedla a chvíli seděla, nešlo nic, začala mě z vypětí bolet hlava a trvalo chvíli než to přešlo. Ale bylo sluníčko a v teplé náruči se příjemně málem usínalo. Po chvíli jsem jen zkontrolovala výsledky- nee, na bedně jsem tentokrát nebyla :-D, odchytla Moniku v cíli a šla se převléct do tepla do auta. Pak jsme si dali ještě procházku kousek dál na dřevěnou rozhlednu, pokochali se v klidu výhledem na Bratislavu a pak už zamířili k domovu. Celou cestu a doma až do večera jsem ještě sváděla krutý boj s žaludkem, ale nakonec to zaspala.
Závod má pochopitelně vysoké hodnocení, tím spíš že je letos součástí Salomon serie, ale musím říct, že srdcovka to asi nebude. Možná tomu dám ještě někdy šanci, ale tentokrát mi to moc nesedlo. Ale byla jsem tam a jsem za to moc ráda. Hlavně, že jsem to přežila ve zdraví, z doslechu vím, že byla na trati i nějaká zlomenina ruky.
Ještě jednu takovou poznámku bych měla. Jo, nemám ráda masovky, ale tohle se mi zdálo, že to bude ještě tak nějak na hraně. Ale musím říct, že ve výsledku už to pro mě bylo za hranou. Na trati se setkávaly tři startovní pole, a do toho ještě normální turisti. Trasa 53km + 26km by byla ok, ale ta 16tka už byla podle mě moc, mohla vést jinudy. Třeba kolečkem kolem Kamzíka. Já předbíhala opatrně ty co šli 53km, třeba i s hůlkama, ale když mě pak ještě na úzké pěšině začali předbíhat rychlíci a do toho v protisměru jeli cyklisti nebo chodci, ke konci i s kočárky a se psy, to už bylo hodně nepříjemné. Ano, člověk měl pořád s kým běžet, nestalo se mi snad že bych před sebou měla větší mezeru a cítila se opuštěně v neznámém prostředí, ale asi i to bych díky vynikajícímu značení přežila. Tu trasu jsem si totiž taky nastudovala ale vůbec mi to pak v hlavě nesedělo s mapou, takže jsem byla ráda, že vidím všude cedulky, šipky a jasný směr kam běžet.
Ale abych to zakončila nějak pozitivně, s výsledkem jsem spokojená. Nakonec 26km za 2:18:24 (běžela jsem na 2:18, doufala v 2:15), s převýšením 800m (mě hodinky podměřily na necelých 600m, ale to i na posledních bězích doma) a 8.místo v kategorii, 13.místo v ženách, a 95.místo z 541 lidí celkem na téhle trati, včetně teda těch pár Easy běžců.
Tak třeba příště #idembabu ještě jednou. :-D
"Enjoy Slovak nature and live." Berenique