Tak jsme se všichni už snad probudili ze zimy, vyjarnili si náladu, někteří i vyletnili. Většina už odhodila bundy, šustky a dlouhé nohavice. Vytáhla se kola, brusle a především botasky (ti kteří neběhají celoročně).
Doufám, že jste si první opravdu teplé dny užili. Všechny ty výlety a jarní krosy. Ono se ještě ochladí a skalní příznivci sněhu, kteří ve vedru táhli prkýnka na zádech na kopec, aby se pak zbrocení potem schladili pohledem na starý sníh, budou mít jistě radost. Zatímco my běžci budem bojovat s větrem a deštěm. No ale třeba ne. Třeba si jen ještě chvilku odpočinem a vyladíme formu na první jarní maratony nebo co je komu po zimě libo.
Já už jsem od zimy stihla něco naběhat, vážně jsem ráda, že jsem si na "Stravě" zaplatila ten vip program (tedy 2/3), i když to mám spíš jako takový módní oranžový doplněk svého účtu. :-D Moc ty funkce nevyužiji, stejně jako vlastně nevyužívám skoro žádné extra funkce v hodinkách. Ale mohla jsem si tak nastavit měsíční a roční cíle a ještě se víc motivovat (co je psáno to je dáno). Nyní se moje týdenní objemy pohybují i nad 70ti kilometrový cíl a zatím to jde. Daří se mi dávat 1-2 delší běhy týdně kolem 20 km. A před dvěma týdny dokonce trošku nedopatřením i 48 kilometrů přes naše malé kopečky mezi Lošticemi, Bouzovem a Kladkami. Mělo to být méně, ale z té strany toho moc nejezdí, a běžec když nemusí, tak nečeká na bus 3 hodiny, že ano. :-D
V dalším týdnu jsem ještě zlehka zvýšila objem ale běhala jsem lehce a riskla pak v nádherném počasí malý nedělní kros ve Šternberku. 3,5km je na mě ještě pořád moc krátké (nebo si to aspoň namlouvám), takže po té týdenní kilometráži jsem se chtěla spíš zúčastnit a vidět se s lidma. No ale to příjemné počasí a atmosféra mě zas strhla a od začátku jsem to napálila, a popravdě jsem tam málem nechala plíce. Nepamatuju si, že bych kdy v závodě a po něm cítila tak intenzivní bolest na průduškách a příchuť krve v ústech. Ale asi mi to za to stálo a asi mi to chybělo. Nakonec jsem až doma zjistila, že jsem byla čtvrtá žena. Možná kdybych se na začátku nemusela prodírat špuntem...no nee, ponechme "kdyby" stranou. I tak mě čas a forma potěšili. :-)
Tento týden jsem si chtěla spíš odpočinout- pondělí po závodě volno- ale jak se udělalo tak hezky, tak jsem to nevydržela. Když pominu lehký diskomfort v achilovce a patě, který mě zavedl zpět na traily, žádnou extra únavu jsem nepociťovala. Naštěstí je sucho (bohužel pro lesy) a tak se dalo běhat i tam, kde stále pracují lesáci.
Stejně jsem chtěla něco delšího než začnou opravdové závody, čistě abych potrénovala hlavu. Jenže moje vytipovaná trasa 60+ po rovině odpadla protože to byl asfalt a toho se na delších tratích bojím. Tak jsem zamířila po delší době opět za Šumperk na kopečky. Nee sice úplně do Jeseníků za sněhem, ale prozkoumala jsem nový úsek a spojila si pár bodů na trase.
V pátek ráno, nee moc brzo, jsem si zajela vlakem do Šumperka. Rána jsou chladná a já se zbytečně nabalila, jak jsem zjistila už při rychlé chůzi přes město...a to jsem začala zvolna, abych si ještě snědla snídani. Za chvíli mi bylo jasné, že jsem měla přežít radši těch pár minut na nádraží v kraťasech, než táhnout legíny, které jsem pak musela nést. I když je pravda, že to byly ty tenké. Navíc se proneslo i suché náhradní tričko, ale to jsem uvítala na převlečení po doběhu. Holt nevýhoda lidí bez auta, kam se dá nastrkat hodně eráru- ale zas člověk musí dobře plánovat okruh (nebo stejně dojet kus vlakem/busem). Neměla jsem v plánu žádné rekordy, takže první úsek po žluté, který se kryje se startem Jesenické stovku (óó, jak mi bude letos chybět) jsem spíš šla a ještě se cestou vysvlékala a snažila se všechno nějak narvat do běžecké vesty. Naštěstí ta z Decathlonu je celkem nafukovací (a to mám tu malou). Aspoň jsem si ten úsek proběhla za světla, moc jsem ho nepoznávala a před očima mi probíhal spíš loňský start. Skálám na Kokeši jsem se záměrně vyhnula, výškové metry taky nebyly to hlavní. Bohatě stačilo stoupání do sedla. Cestou další zastávka u opravené kapličky s dřevěnými sochami.
Nee, že bych měla moc hlad, ale odlehčila jsem si záda ještě aspoň o banán. Na lavičce jsem tam ale našla roztomilou kačenku do vany-nejspíš zapomenutá psí hračka- a tak jsem ji vzala s sebou jako maskota. I ona se kupodivu vlezla do boční kapsy a neztratila jsem ji. Tak kdyby někomu chyběla, tak dejte vědět :-D Oběhla jsem kopec po žluté vrstevnici a to byla zrovna ta příjemnější část. Na Ořešník po zelené už to tak dobře nešlo. Vichřice řádila i zde a s odklízením se ještě nezačalo, takže o přelézání a obíhání kmenů nebyla nouze.
Kolem vysílače na Smrku byly ještě zbytky sněhu. Nee, že bych se v tom válela, ale i pohled osvěžil. Stejně jako výhledy na Kopřivnou, kde jsem ještě pěšky nebyla. Jen škoda smogové pokličky, která vytvářela škaredý šedivý pruh na obzoru. Od rozcestníku Pod Smrkem jsem zamířila po modré směr Lužná a na zříceninu Nový hrad- nejrozsáhlejší zachovalá zřícenina na Severní Moravě. Při seběhu do Lužné (koho by to napadlo), jsem zakopla o pletivo pohozené na cestě- no fakt nebylo vůbec vidět- nějaký chytrák šel asi na pole a nechal ho tak. Nic se mi naštěstí nestalo, pád jsem vykryla pravým ramenem a bokem a v tom šoku to ani nebolelo. Ale bohužel ta ruka byla ta zraněná z běžek a s její bolestí se potýkám už přes rok, takže teď to rameno k tomu cítím dost nepříjemně. Asi by to chtěla nějaké fyzio. No jo, "by to chtělo" a skutek utek u mě. Nový hrad příjemně překvapil. Mám prostě ráda zříceniny a rozhledny (naopak zámky a muzea nemusím) a určitě stojí za návštěvu. Navíc je velmi dobře dostupný od vlakové trati vedoucí do Hanušovic- ze zastávky v Raškově dokonce jen kilometr. Z Bohdíkova na Rovinku mě čekalo opět stoupání- tentokrát známé- bohužel kolem nelegální skládky (jinak nevím co to je- prostě bordel v lese a je tam už roky). Sice je zde cedule, že je prostor monitorován, ale uklizené to asi jen tak nebude. No když už jsem to nakousla, tak jsem hned napsala na obec Bohdíkov, protože mě to opravdu zajímá. Tak jsem zvědavá co oni na to. :-)
Z rozcestí na Rovince po žluté přes Komňátka jsem už kdysi taky asi běžela, a nebo se pletu, protože tyhle zapadlé vesničky jsou jedna jak druhá. Zajímal mě především další úsek, kolem Lováku, kde se pořádá i závod ze Zábřežského seriálu Chlapák ale zatím jsem neměla tu čest. No to bych nebyla já abych si to ještě neztížila, když jsem si to namířila mimo značku (omylem a nechtělo se mi vracet po silnici) k opuštěnému vápencovému lomu. Bylo mi jasné že skrz lom se nikam nedostanu, a tak jsem ho zkusila obejít a napojit se na lesní cestu a žlutou značku o kus dál. To zahrnovala i šplh přímo vzhůru kopcem, vymletou trouhou od prudkého deště- ještě že nebylo blato, to bych zas byla jak prase. Stačilo občas to svinstvo na lesních cestách. Pak ještě prodírání kus lesem přes spadané stromy, než mě to konečně vyplivlo na cestě. Uff. Doma jsem pak už našla jedno mini klíště. Běžela jsem po vrstevnici a napojila se opět na žloutou směřující k Vápenici pod Hájem. Šplhání na vrchol k rozhledně jsem zavrhla už hodně dávno a raději zamířila ke kostelíčku, kde jsem si u studánky doplnila vodu. I zde už byl les tak probraný, že kostel svítil z dálky svými bílými zdmi.
Cestou jsem nepotkala moc turistů, až teprve v Bludovečku, kde se to nějak rozmohlo od té doby co je tam nová restaurace a co na statku s koňmi dávají nějak všechno dokupy. Málem jsem to tam nepoznala. Prohlédnu a zhodnottím zas někdy příště, protože se mi tam nechtělo moc zdržovat mezi všemi těmi auty a turisty s kočárky a psy. U hlavní silnice z Bludova jsem měla tentokrát štěstí a mezera mezi auty přišla rychle. Někdy člověk čeká i deset minut. Za ní už jsem nespěchala. Na chvíli jsem sedla u rozcestníku a zkontrolovala odjezd vlaku. Cestou jsem zvažovala myšlenku, že to dnes možná přece jen protáhnu na těch šedesát ale pak mi bylo jasné, že jakmile se dostanu k vlaku, už se mi dál chtít nebude, a taky nechtělo. Času bylo ale ještě "spousta", tak jsem trošku zrychlila a vyběhla si kilák k rozhledně Brusná a zpátky. Je to pořádně do kopce, normálně bych se tak nesnažila ale brzký odjezd vlaku vždycky nakopne. I přes focení rozhledny těsně pod vrcholem se mi podařilo urvat nový osobák zde. A to už jsem měla v nohou skoro 40 kiláků. Abych to zaokrouhlila směrem vzhůru, popoběhla jsem ještě do lesa a pak už konec. Finíto. Na peroně jsem převlékla tričko, vysypala jehličí z botasek, vyhodila odpadky a zkontrolovala jestli nikdo nechybí (kačenka zde!). Pak už jsem si jen užívala ten slastný pocit (nee, dnes spíš ten narvaný odpolední vlak) a dávala bacha abych nepřejela.
Tak si užívejte jaro, nenachlaďte se v těch kraťáskách- meze jsou ještě studené- a ať se Vám vyhne jarní únava.
"Enjoy spring and live" Berenique