Chystala jsem se sepsat něco o podzimních běhovýšlapech, kterých bylo teď celkem dost, ale nebyla ta správná kombinace energie a času. Každopádně to mám teď tak, že doma se mi běhat nechce, max se vykopnu na krátký rege a po pár dnech se zruším něčím větším v Jeseníkách. Většinou to trošku přeženu s kilákama, 30-40, ale stojí to za to a nohy drží, tak proč ne. Berme to jako takový začátek objemovky- jestli nějaká bude. :-D
Letos těch nočních akcí moc nebylo ale chybělo mi to. Už od léta jsem si chtěla něco takového dát a dostalo se na to až teď, když už bývá dlouho tma. Když už, tak už. Na svítání se mi vstávat nechce, protože i prvním vlakem jsem nahoře moc pozdě- nejkratší je to na Dlouhé stráně- respektive Mravenečník, a i tam jsem až kolem osmé, kdy už je sluníčko vysoko. Řešením by byl nějaký menší kopeček poblíž ale to zas jaksi není ono. Takže ty východy letos nebyly. Na posledním dlouhým tripu jsem ale zatměla, což mě přinutilo použít čelovku na poslední tříkilometrový seběh po sjezdovce, a tak jsem si k tomu aspoň přičichla. Vím, že je spousta lidí, co jezdí na noční výšlapy a běhy a není to pro ně problém. No já se trošku bojím i když ne tak moc, jako v nočním městě jít sama kolem baru nebo parkem. :-D
Už jsem myslela, že se ani nedokopu, ale vyšlo to tak, že jsem jela nakonec na Snow film fest do Zábřeha sama, a protože jsem chtěla zůstat až do konce a na tombolu, tak jsem raději vzala věci i na noční akci. Takto jsem to udělala i před pár lety po Snow film festu v Šumperku, kdy jsem pak odešla na Jelení studánku a tam to otočila a doprovodila nějakého neznámeho borce zase zpátky do Šumperka. Tehdy jsem pěkně vymrzla a svítání nahoře nezažila. Ale ty extrémní filmy vždycky člověka tak nakopnou a inspirují.
Pravda je, že jsem do poslední chvíle nevěděla jak se rozhodnu. Po kině šlo na mě spaní a ani třetí kafe ten den to nezachránilo. A navíc mi je už teď pořád zima, co teplota klesla pod 10°C, a to jsem si myslela jak se neotužuju. Na nádraží jsem zjistila, že by mi jel ještě vlak na Červenku, který mi to doma nenašlo, protože už bych neměla přípoj domů, ale 4 kiláky bych zvládla levou zadní. Problém byl, že jsem se vlastně nechtěla vzdát. Určitě bych si to vyčítala a možná by se už do konce roku příležitost a chuť nenašla. Navíc bych určitě nevstala tak abych ještě v neděli vyrazila zpátky na nějaký delší výběh. A to mělo být ještě hezké slunečné počasí. Zkrátka jsem ten vlak směrem domů nechala ujet a počkala na poslední lokálku směr Šumperk a Kouty nad Desnou. Pár lidí ještě jelo, ale v Koutech jsem už vystupovala sama.
Ze začátku mě pořádně překvapil mráz a vítr. Obloha byla naprosto jasná a byly krásně vidět hvězdy. Napadlo mě, že bude asi už dost mrznout, ale myslím, že víc než minus 6 tu noc nebylo. Nicméně pocitově mi to pak v průběhu noci připadalo jako -15. :-D Psala jsem si s pár lidma, což mě taky trochu zavázalo to nevzdat. Nicméně jsem si vybrala nejpohodlnější trasu, zelenou směrem na Bílý sloup. Napojila jsem se cyklostezkou k rozcestí Pod suchou, takže jsem šla ještě chvíli pod lampami a ještě nějakou dobu viděla světla dole v údolí, což bylo příjemné. Říkala jsem si, že to můžu vždycky otočit a seběhnout zpátky a zabere mi to jen chvilku. :-D Jako kdybych tam měla co dělat dalších 5 hodin než by jel vlak. Na prvních pět kiláků stoupání jsem si statečně sundala péřovku, abych se zbytečně nepotila, ale docela dost foukalo, tak jsem si aspoň kryla hrudník zkříženýma rukama na prsou. Nee, že bych se bála ale pořád jsem koukala, kde se co šustlo...naštěstí toho moc nebylo, spíš vítr hrozivě hučel v korunách. Cesta mi ale celkem rychle ubíhala, pořádně jsem do toho šlápla, ale zase jsem nechtěla běžet, protože bych si tím nijak nepomohla....neplatila úměra, že čím víc poběžím, tím dřív se rozední. Bohužel. :-D Jen jsem spěchala na hřeben, aby se kolem mě trošku otevřela krajina. Hustý les mě děsil. Ale je pravda, že nebylo čeho se bát- medvěd z Beskyd ještě nedorazil, a vlka ani rysa v Jeseníkách neviděly ještě ani fotopasti. Jedině snad nějaký přehnaně aktivní myslivec na posedu. Na rozcestí Pod Šindelnou jsem už musela nasadit péřovku. Ani jsem pak nešla až na Vřesovou studánku, kam jsem původně měla namířeno- jednak tam mohl někdo nocovat a druhak mi prostě byla zima a přemýšlela jsem, že to vezmu přes sedlo zase dolů. No jo, zaječí úmysly. S tmou jsem až takový problém asi neměla. Ale ta zima, ani jsem se nesnažila vytáhnout zrcadlovku a zkoušet třeba fotit tu hvězdnou oblohu. Tu jsem si ani moc neprohlížela, protože by to znamenalo vypínat čelovku a nedávat pozor kam šlapu. Ale párkrát jsem se zastavila a kochala, než jsem začala ztrácet teplo. Na nějakou chvíli jsem se schovala v kapličce památníku obětem hor, kde je sice mříž ale venkoví dveře se dají zavřít a člověk tam má takový malinký výklenek a ještě tam bliká světlo elektrické svíčky. Tak jsem toho na chvíli využila.
Na Červenohorském sedle všude možně svítily okna a lampy a tak, člověk mě chuť prostě někde zaklepat na dveře- vyvolávalo to dojem, že se tam nespí. Ono asi v nouzi nejvyšší v zimě, bych to mohla zkusit, minimálně u horské služby- přece by mě nenechali zmrznout, že? :-D Ale tentokrát by si asi jen ťukali na čelo co tam dělám. Sice bych mohla doběhnout tak za hodinku dolů do Koutů, ale stále bylo teprve něco před druhou hodinou ranní a tudíž zbytečná snaha. Doteď se mi vybavuje jeden noční výšlap ze Šumperka do Koutů s Pavlem Paloncym- jeden jediný a tím vzácnější :-D. Kdy jsme pak po 30ti kilometrech asi dvě hodiny čekali v Koutech na zastávce na první vlak. A já totálně mrzla. Pavel se jen opřel lokty o kolena, minimalizoval plochu těla a usnul. Já se ohřívala o nádražáckou kočku, co mi ležela na klíně ale třásla jsem se jak ratlík, takže kočka měla masážní křeslo, a na nějaký spánek jsem mohla zapomenout. Takže raději pohyb než jen čekat. ;-)
Přešla jsem silnici nadrzo tam kde se nemá, pár šálků čaje z termosky a zmrzlej banán mě trošku nakopli, ale stejně se mi nechtělo dál po hřebeni a raději jsem zvolila modrou běžkařskou trasu po vrstevnici. Ponořit se opět do lesa mě nijak nelákalo, takže jsem vytáhla zbraň těžkého kalibru- MP3 sluchátka, která nepoužívám ani na Jesenické stovce, a že ta je v noci dost dlouhá. Dala jsem si to nahlas a odizolovala tak vítr, šustění listí a moje klopýtání na šotolině. A už to bylo celkem dobré. Další cíl byl Švýcárna a tam by se vidělo. Stále jsem šla ale dost rychle a občas popoběhla. Jediné co svítilo byla MP3 upevněná na hruďáku od batohu a obrys spodní nádrže elektrárny Dlouhé stráně, který připomínal přistávací dráhy letiště. Na Kamzík jsem si troufla ten kousek po modré lesem, kde jsem už nešla ani za světla hodně dlouho. Teď z mapy zjišťuji, že je to trapně krátký úsek, ale v noci byl nekonečný. Hlavně překračovat kořeny a nezabít se, a dávat pozor co vykoukne za každým malým smrčkem...nevykouklo nic, až odpočívadlo na rozcestí. Dál už byla trasa známá a co nevidět jsem se ocitla na Švýcárně. Jen obloha se jakoby zatáhla, v lese tma a od Švýcárny mlha nebo mrak. Na chatě se v pár oknech svítilo ale nebylo vidět ani živáčka, a to jsem nakukovala čelovkou všude možně. Zvonička před chatou svítila zeleně- s modlitebními vlaječkami to trošku už evokovalo ozdobený vánoční stromeček. A nejhorší bylo když jsem v jednu chvíli ucítila vůni polévky. :-D Ty jo, sedla bych i na gulášovku, a seděla tam až do rána. No nic, pokračovala jsem dál, i když do svítání bylo ještě krutě daleko. Nejdelší a nejhorší úsek jaký znám v Jeseníkách je samozřejmě ta stará rozdrbaná asfaltka ze Švycky na rozcestí pod Pradědem...dost dobře nechápu, že ji už dávno nevyfrézovali. I to by bylo lepší než ty díry tam. A v zimě by to sníh srovnal. Neubíhalo to vůbec, na rozcestí jsem se rozhodla jít ještě na Praděd, nebylo kam jinam. Než by se rozednilo, přešla bych ty Jeseníky ještě dvakrát. Jsem asi moc rychlá. Cesta k vysílači byla peklo ale aspoň jsem šla. Mlha mě donutila vzít čelovku do ruky, jinak jsem mohla jít rovnou po slepu a držet se svodidel. Nebyla vidět ani červená signální světla vysílače. Až za poslední zatáčkou. Ale to už fučelo proti, tak jsem ani nic vidět nechtěla, jen se někde schovat. Je pravda, že jsem na Pradědu už zažila jiný extrémy, ale teď prostě ještě nejsem zvyklá a nevím čím to je. I když se snažím, rok od roku je to s tou zimou u mě horší. Asi je čas se přestěhovat na jih. No budeme to muset probrat doma, zatím mě totiž čeká jen Ostrava a žádné teplé kraje. :-D
Měla jsem štěstí. Z nějakého důvodu byl (a možná stále je) vestibul vysílače otevřený, opatrně jsem zapadla dovnitř, jak nezvaný noční host a uvelebila se na židli s měkkým podsedákem. Později jsem si všimla, že jsou otevřené i druhé dveře, do prostoru s dřevěnými lavicemi a stoly a chodbou před restaurací, tak jsem se přemístila tam. Zdálo se mi tam tepleji ale asi to nebylo o nic lepší, až na to že se tam nějakým způsobem topilo a od venkovního prostoru mě dělily už dvoje dveře. Radiátor byl ke mě vlažný a ani nemělo cenu se k němu tulit. :-D Aspoň jsem si tedy odskočila na wc a napíchla hodinky a mobil na externí baterku. Škoda že jsem to nemohla využít i já. Záložní zdroj lidského tepla by se hodil. Bylo čtvrt na pět. Sakra. Svítat mělo až v sedm a nejdřív o půl sedmé to mohlo začít vypadat, že se dočkám. Počítala jsem každou minutu ale dopočítat jsem se nemohla. Vydržela jsem to do pěti. Několikrát se vypnul a zapnul nějaký stroj (asi automat na pití- bohužel kafémat nesvítil), což mě vždycky akorát leklo, že někdo jde nebo tak. V pět jsem se rozhodla, že už to nebudu protahovat a seběhnu dolů na vlak- nebo někam. Venku foukalo a já zamířila zpátky ke Švýcárně. Tentokrát byla ta asfaltka ještě delší, protože mi bylo ze zimy, únavy a gumových medvídků špatně od žaludku a s bolavým se nedalo moc běžet. A na druhou stranu jsem si říkala že bych mohla stihnout vlak v 6:50. Vlastně jsem se tak hodinu zmítala v naprosté nerozhodnosti. Za světla bych seběhla dolů raz dva ale teď jsem se stále zastavovala- buď kvůli žaludku nebo kouknout na nebe, že už světlá, nebo kouknout na hodinky, že už mi to asi nevyjde...a taky nevyšlo.
Na jednu stranu jsem chtěla už být doma v teple, na druhou mi bylo líto, že to zas nebude ten východ slunce, co jsem chtěla zažít. Na jednu stranu mě začínaly bolet nohy a rozum říkal, že třicet kilometrů je dost, na druhou stranu jsem to nechtěla ukončit tak jak jsem to začala- po tmě u vlaku. Takže když se objevila vyhlídka pod Petrovkou a já už mohla i vypnout čelovku, přestala jsem spěchat a koukala na nebe, a fotila si aspoň mobilem, a tančila si nějaký tance na zahřátí dokud ještě MP3 žila. Sice jsem si připadala jak blázen nebo jako indián vyvolávající déšť- teda slunce v tomto případě, ale bylo to fajn. Několikrát jsem vykročila dokonce zpátky nahoru, že bych jako došla zas na Švýcárnu a nějak to oběsla, ale pak zvítězil ten rozum- nebo cit? Nevím. Prostě už jsem to asi chtěla zabalit. Přecijen jsem byla už 24 hodin na nohou a zima a hlad už si se mnou dělaly co chtěli. Nakonec jsem si užila i ten seběh, ani jsem už neschovávala péřovku, i když jsem pod ní měla ještě mikinu navíc a potila se, ale už nebyl čas. Na vlak v 7:50 jsem doběhla tak tak , poslední dva kilometry sprint- což byl vrcholný výkon, po silnici s batohem...a stihla to o minutu. To už jste si asi všimli, že to je takový můj koníček- dobíhat spoje. No ale musela jsem. Další jel až za dvě hodiny, a to bych si asi hodně nadávala že jsem už rovnou nezůstala nahoře na to svítání. Naštěstí to vyšlo, a i přípoj pak čekal- klasicky jsme měli i zpoždění.
Doma sprcha, vybalit, lehká snídaně, pak oběd, a pár hodin ne příliš osvěžujícího spánku...přes den spím nerada i když jsem třeba úplně vyřízená. Nakonec jsem dala krásných 37 nočních kilometrů, a to se myslím jako splněná "challenge" počítá. Dobojováno. Myslím, že tímto během se uzavřela podzimní etapa už nadobro, jelikož dnes odevšad hlásí sněžení a moje běžky už jsou taky v servise.
"Enjoy night run and live". Berenique