Možnost jet na Roháče, do Západních Tater, mi nabídli přátelé běžci, se kterými jsem tam byla poprvé před několika lety. Vzhledem k tomu, že jsem letos nebyla v Tyrolsku a červnová dovolená v Roháčích s přítelem byla kratší a spíš odpočinková (i když v tu dobu pro mě dostatečně namáhavá), nemusela jsem váhat dlouho. Sice to znamenalo trošku více promyslet logistiku, ale já mohla jet už v neděli po maratonu. Jela jsem vlakem, cesta trvala zhruba 4-5 hodin, s přestupy v Púchově a Kral'ovanech. Pak mě kluci vyzvedli v Podbielu.
Ubytování bylo zajištěno v turistické ubytovně patřící k místnímu RPD Zuberec (něco jako JZD :-D ). Cenově opravdu nejdostupnější co se dá najít, pokud nepočítáme horské chaty bez jakéhokoliv zázemí nebo bivak. Vybavení velmi low level ale sprcha, wifi, kuchyň s ledničkou a sporákem, možnost objednat na ráno čerstvé pečivo, pro příznivce družstva i mléko, a dokonce i obědy s výběrem asi ze 4 variant i s polévkou. Takže celkem luxus, nic nebylo pro paní podpredsedníčku problém :-) Na patře jsme byli dokonce téměř celý týden sami, což bylo taky fajn....nebylo třeba se nijak omezovat. A hlavně byl člověk stejně skoro celou dobu někde venku, že jo. :-)
Po příjezdu jsem akorát hodila batoh na postel- vzala jsem si pro sebe dvoulůžkový pokoj, jediný na patře a byl až na konci chodby, což jsem celkem ocenila, a vyrazila jsem ven trošku se protáhnout. Po maratonu jsem nebyla vyklusat a po té cestě vlakem se to taky hodilo. Ubytovna je úplně na kraji vesnice, takže stačilo běžet k lesu a zpátky, tři kiláčky to dalo, a téměř bez převýšení. Jediné minus ubytování bylo asi to, že tam celou dobu hučelo něco jako generátor a také podle tlaku a větru více či méně bylo cítit kravičky. V tom horku to bylo obzvláště těžké- uvnitř dusno ale zvenku šel smrádek- zkoušela jsem větrat vždy chvíli věčer ale nedalo se při tom usnout, fakt ne. :-D Nejlepší to bylo na konci pobytu, když byla za kopcem silná bouřka a slejvák- to byl čisťoučký chladivý vzdoušek- ale zase pro změnu pršelo přímo do okna.
V pondělí jsem to pojala ještě celkem odpočinkově. Ráno se mi hůř vstávalo ale ty hory za oknem prostě člověka tak motivují. Doma když se podívám tak nevidím nic, jen výřez z ulice, domy, stromy. Sice je lepší mít zahradu než bydlet v paneláku, ale ten výhled ze sedmýho patra kdysi měl taky něco do sebe. :-) Jednou si pane také pořídím výhled na hory, a budu na ně koukat každý ráno s hrnkem kafe v ruce a to kafe budu pít rychle, abych mohla co nejdřív vyběhnout. ;-)
Takže jsem ráno rychle vyběhla, opět směrem k lesu a skalní vyhlídce tam na okraji. Takové super místo tak blízko. Skála dokonce využívaná na lezecký trénink. Beze jména. Cesty vedly dál do lesa ale kvůli těžbě tam byl zákaz a kamarád říkal, že tam běžel a po chvíli končily. Já chtěla stejně najít zkratku na žlutou turistickou tak, abych mohla běhat menší kolečko, takže jsem podle gps v mobilu zamířila do lesa na lesáckou starou cestu. Vedla do svahu, zarostlá lopuchy a sem tam kopřivami, ale dalo se to. Stále kolem potoka, jehož koryto bylo čím dál tím hlubší čím víc jsem lezla nahoru. Ke konci se i lopuchy zvětšovaly ale naštěstí jsem jich pár pošlapala a vylezla na prostournou svážnici, která byla používaná, široká, prosvětlená a po které jsem už měla běžet směrem dolů. Zde jsem měla první celkem intenzivní zážitek, zpočátku trošku šok, když jsem pár desítek metrů za zatáčkou objevila v blátě na cestě celkem výrazné medvědí stopy. No kdo by se nelekl. Vždyť jsem zrovna vylezla z hustého lesa, prakticky z jakési strže, kde nikdo nechodí a stopy mi šly naproti. No tak jsem udělala fotku, vzala nohy na ramena a odběhla radši dolů, i když jsem se párkrát ohlídla, a popravdě od té chvíle jsem viděla macka za každým stromem. Hlavně pak při jedné tůře, kdy jsem zas běžela sama lesem a pach zvěře byl výrazný a všude medvědí bobky. Ale zas na druhou stranu jsem se utěšovala, že nejdu v noci ani brzo ráno ani za soumraku, a většinou jsem šla na trasách kudy někdo chodí asi častěji. A že by mě viděl a cítil a slyšel dřív a utekl by. Snad. :-D Zlatý bezpečný Jeseníky. Tam máme jen v létě zmije na asfaltě na Dlouhé Stráně, a borůvky s liščí tasemnicí a lišky se vzteklinou (no to není moc vtipný ale myslím, že se to přehání). Během dne jsem se z toho celkem oklepala a večer jsme vyšli a vyběhli s přáteli a jejich malým synem zas jen ke skále na vyhlídku. Cestou jsme blbli, trošku běhali, skákali, povídali a já se už ve večerním chladu celkem těšila do peřin.
Druhý den jsem už chtěla někam nahoru, i když tělo by sneslo klidně ještě odpočinek. Kluci už taky něco poběhali, takže Pavel se rozhodl ke mě přidat. Ráno jsme si pospali a svezli se až po osmé hodině busem na parkoviště u Zverovky. Tím jsme ušetřili dost času, kilometrů a sil. Jsem ráda, že jsem si předem pozjišťovala jak to tam jezdí. Začali jsme stoupat po modré značce Spáleným žl'abem na Predný Salatín a dál na Brestovou. Šli jsme po modré celou dobu, abychom se vyhnuli stanici lanovky. Bylo to i tak dost do kopce, ale uzobávali jsme borůvky, brusinky a povídali...teda to spíš já povídala. :-) Pavel toho nikdy moc nenamluví. Na hřebeni už bylo pár lidí ale nee přecpáno. Na posledním stoupání se k nám přidali dva borci a tak bylo o zábavu postaráno. To zas odpovídal hlavně Pavel, protože já se až tak seznamovat nechtěla. Ale u vrcholového rozcestníku jsme ještě společně koukali do mapy, svačili a fotili se. Pak jsme pokračovali dál na Malou Brestovou, kde stojí vrcholový kříž. Tam jsme si udělali vzpomínkové foto, jelikož před pár lety jsme se tam fotili ještě s jedním kamarádem. Nahoře už to nebylo tak namáhavé a sluníčko příjemně svítilo (chvílemi jsme oblékali šustky kvuli větru) a mě se ještě nechtělo "domů", takže na Sedle Pálenica jsem přemluvila Pavla, že sejdeme ještě kousek do Bobrovecké doliny najít plesa, která se lesknou při pohledu zhora. Tedy jen jedno. Ostatní jsou malá a neviditelná. Tahle dolina je v její horní části opravdu pěkná a taková divoká. A přitom je tam rovina, a pěšinka se vine kolem potoka a kolem jen tráva a nízká kleč. Pleso jsem našla jen díky GPS na mobilu, z cesty vůbec není vidět. Voda byla čistá a studená, tak jsem alespoň nohy smočila. Na víc nebyla odvaha, i když jsem si jistá, že být tam sama tak i zaplavu...i když se zdálo, že tam je hodně málo vody, její průzračnost mohla klamat. Pak už jsme zas jen přelezli zpátky přes sedlo a sestoupili po žluté do Zuberce. Poslední kilometry už na mě byly jaksi moc. Bylo hrozný horko a už jsem cítila únavu, a to jsme se vrátili na ubytovnu teprve ve tři hodiny. Aspoň jsem mohla odpočinout.
Ve středu jsem si dala ráno tři kiláčky do obchodu a zpět, a pak se svezla s Pavlem, jeho mamkou a Milanem opět k parkovišti u Zverovky, kde jsou výchozí trasy. Vlastně jsme šli tu stejnou ale já si ji naplánovala obráceně a běžecky, a nakonec ještě prodloužila. Vyběhla jsem tentokrát nalehko jen s vestou, bez zrcadlovky. Po zelené na sedlo pod Osobitou. No úplně jsem neběžela tak jak jsem původně chtěla. Ta první část je teda hodně prudká, cestou Teplým žl'abem, a navíc jsem zas uviděla medvědí bobek a les byl takový hustý a divoký, že jsem měla docela nahnáno, což mě pak nesmyslně brzdilo. Od Osobité dál se totiž cesta pěkně vlnila a les se střídal holými místy v sedlech a šlo by to běžet pěkně na pohodu. Ale já se pořád otáčela a cítíla ten zvířecí pach všude, někdy dost silně, každej bobek zkoumala jak moc je starý, a došlo to tak daleko, že jsem si pískala a pobrukovala. No dokonce jsem zašla ještě dál- samozřejmě by to bylo úplně zbytečné- ale poslední úsek jsem běžela v jedné ruce s klackem a v druhé s šutrem, jak nějaký lovec mamutů. Dávalo mi to asi pocit, že se mám nějakou zbraň. No musela jsem se pak smát, ale bez těch "zbraní" v rukou bych to asi nedala. :-D Čím míň lesa bylo okolo a víc kleče a větší rozhled, tím líp mi ale bylo. A výhledy na hřeben Roháčů mě také dost rozptylovaly. Na vrcholu Lúčna už bylo lidí dost, tak jsem jen udělala pár fotek mobilem a běžela dál.
Teď už jsem mohla chvílemi běžet, a do kopce jsem se snažila jít aspoň rychle. Vzhledem k tomu, že Pavel s rodinou šli nejdříve na Rákoň a pak na Lúčnou a dál, vyhlížela jsem netrpělivě, kdy se potkáme. Nakonec to bylo až na Rákoni, kde si dávali pauzu. Chápu, že oni nespěchali. :-) Já se chvíli rozhodovala, jestli vylezu ještě na Volovec, ale tyčil se nade mnou až moc vysoko a navíc dost v mracích, tak jsem to raději po chvíli otočila a přes sedlo Zábrať a po zelené doběhla na Ťatliakovu chatu, kde jsem si dala v klidu kafčo a svačinu. Trošku jsem si odpočinula a rozhodla se ještě to vzít oklikou přes Roháčské plesa a vodopád. Tady jsem si trošku potrénovala skákání přes velké kameny a musím říct, že mě to dost bavilo, i když jsem musela obíhat davy. Přeci jen jsem cítila i kapku obdivu.
Od odbočky na vodopád po asfaltě až k silnici to bylo z kopce a dalo se běžet dobře, takže jsem to pojala jako takový tempový běh. Doběhla jsem akorát včas, autobus jel tak za deset minut. I to stačilo, protože horko bylo dole úmorné. Rozdíl několik set metrů a pár mraků má v horách na pocitovou teplotu velký vliv. Na ubytovnu jsem dorazila opět první- jedna část osazenstva byla na hřebeni a druhá někde s malým Matějem v okolí Oravice. Udělala jsem si nějaké jídlo- věšinou něco ze sáčku nebo studentské špagety s kečupem- na dovče moc zdravě nejím, pravda, a snažila se odpočinout. Večer mi to pak ještě nedalo a vyběhla jsem jen na místní kopec na západ slunce, kam vede křížová cesta. Takže už poznávám Zuberec i jinak než jen z okna ubytovacích zařízení a z vrcholků hor.
Ve čtvrtek jsem chtěla dát konečně taky nějaký vyšší vrchol. Před lety jsem byla na Ostrém Roháči, a tak jsem pokukovala po Baníkovu a Kopách. Vyrazila jsem opět busem, tentokrát s batohem a zrcadlovkou ale ještě celkem nalehko. Opět sama, abych si užila hory jak je mám nejraději, a mohla fotit, protože to mi moc nejde, když je někdo kolem mě. Abych ještě pošetřila síly, vyjela jsem první lanovkou v osm hodin nahoru pod Salatíny. I to relativně krátké stoupání mi pak dalo zabrat, ale bylo svěží ráno a protože jsem spěchala, byla jsem nahoře sama. Moc se mi nelíbily mraky od východu, ale ještě se dalo šlapat i bez trička. Jen chvílemi foukalo.
Na Brestovou jsem vylezla téměř současně s jedním dalším běžcem- evidentně ultra (měl to i na triku), který běžel od Zuberce a možná i odjinud a pokračoval mým směrem. Prohodili jsme pár slov a já počkala až odběhne, abych mohla udělat pár fotek. Pak jsem ho následovala po hřebeni směrem na Salatín, Spálenou a Pacho'lu. Samozřejmě jsem ho nedohnala, protože i když jsem chvílemi běžela, tak focení a kochání se mě zase zdržovalo. Vlastně nezdržovalo, protože jsem nikam nespěchala a užívala si to. Kromě něj totiž nebyla nahoře stále ani noha. Až teprve z vrholu Salatínu jsem viděla malé postavičky na Brestové, které tam vyšplhaly po mě od lanovky. Výhledy byly úchvatné, jako vždy. Jen někde před Spálenou, když se víc lezlo přes skály a objevily se první řetězy (úplně pohodové zde), a nad hřebenem přede mnou se stále mračilo nebe, mi to nějak přestávalo chutnat.
Ono když se nastřádá únava a ještě je tam člověk sám, tak hlava dřív nebo později povolí. Nee, že bych ji neměla vytrénovanou, ale vysoké hory jsou jiné než naše kopečky. Navíc jsem se v průběhu týdne rozhodla, že vyzkouším v sobotu ještě jeden závod do vrchu přímo na Slovensku. Takže jsem se rozhodla se šetřit a neriskovat, na Tri kopy ani nepokračovat a sejít z Pachol'y dolů Spálenou dolinou.
To se ukázalo jako rozumné, protože už při sestupu z Pachol'y jsem bolestivě upadla přímo na zadek a snad ještě teď tam mám modřinu. A pak jsem ještě několikrát zakopla, což u mě značí už velkou únavu a nesoustředěnost. K Roháčskému vodopádu jsem už ani neodbočovala, všude bylo plno lidí a já už chtěla být někde jinde. Poklusem jsem doběhla opět na zastávku autobusu u Zverovky ale tentokrát buď moc pozdě nebo moc brzo. Takže jsem pokračovala dál. Jenže asfalt mi už taky vůbec nechutnal, tak jsem po pár stech metrech odbočila k horskému jezírku Pod Zverovkou vedle zelené trasy, které jsem objevila při běhu den předtím, obkroužila ho a zamířila zpátky na bus.
Času bylo stále. Zastavila jsem se ještě zchladit nohy v potoce. Večer jsem byla pravda trošku "zmlácená" po celém dni, ale doufala jsem, že v pátek dám oraz a v sobotu budu ready. Jenže jsem si to taky chtěla užít do poslední chvíle, že jo. Kdy já se zas někam dostanu, a ještě skoro na celý týden. V létě navíc až příští rok logicky, pokud nevyhraju ve sportce a nedám si léto v lednu k narozkám, někde na druhý straně zeměkoule. Ale to dřív bude ze mě koule. :-D A tak jsem samozřejmě večer ještě přemýšlela kam v pátek vyrazím. No nic jsem nevymyslela a šla spát. Vzhledem k těm bouřkám, co na nás šly od Liptovského Mikuláše, jsem ani nemohla vědět, jestli počasí něco dovolí.
Ve čtvrtek večer mě bolelo víc věcí a tak jsem netušila, že nárt/kotník levé nohy bude v pátek stávkovat. Ráno to celkem šlo a já si na poslední chvíli řekla, že zajedu busem do Kvačianské doliny, v klidu si ji proběhnu a z vesnice na druhém konci zase pojedu busem zpátky. Nebylo to tak daleko ale musela jsem přestupovat a na spoj čekat dlouho, takže jsem ještě různě pobíhala okolo po loukách a kochala se těmi fialovými květy co jich bývá na stráních plno a je to buď krokus nebo ocún, podle toho jak moc se v tom vyznáte :-D
Bohužel jak jsem vylezla z autobusu a uběhla prvních pár set metrů, věděla jsem že kotník není ok. Ale ještě se to dalo a stejně nic nejelo zpátky, tak jsem si řekla že to nějak dám. V první půlce to šlo, dokonce jsem do kopce cupitala i když proti mě proudily davy turistů. To jsem si zas naběhla. Ale na vyhlídce a u vodopádu jsem si vždycky počkala a na fotkách to vypadá, že tam nikdo nebyl. V druhé části Kvačianské doliny se mi fakt líbilo- cestička podél vody a skal, téměř rovina a téměř nikdo, protože z této strany chodí méně lidí než z hlavního parkoviště. Jak krásně by se tu běželo.
Jenže mě noha bolela čím dál víc. Myslím, že to vlastně bylo to stejné místo jako po Jesenické stovce, a to mě děsilo. Že zas nebudu 14 dní běhat. Zkoušela jsem zchladit v potoce ale voda nebyla dost studená. Pomalu jsem šla dál na bus, který jel ale až za dlouho a ze vzdáleného konce vesnice Huty. Abych se netrápila hodinovou chůzí po asfaltce skrz vesnici, zamířila jsem k zastávce přes pole a remízky. To byla daleko větší pohoda a i přes bolest jsem si mohla užívat výhledy do údolí, a také na opět se blížící bouřku za zády. Nakonec jsem se nějak doštrachala ke kolibě Holica u silnice a zbytek k zastávce už dopajdala pomalu s pláčem bolestí a hlavně taky vzteky.
Počkala jsem si na bus, kterým jsem jela téměř sama a už mi pak ani nevadilo, když jsem zmokla cestou na ubytovnu. Hlavně že na výlet mi to počasí vydrželo. Večer jsem byla fakt hrozně zklamaná z toho jak mě ta noha zradila. Snažila jsem se ji ledovat ledem oškrábaným z mrazáku, natřela chladivým gelem s bylinkama, večer hodila do kopresní ponožky a na noc nechala volně. Nevím, kde se stal ten zázrak ale druhý den ráno jsem mohla normálně chodit. Teď zpětně si myslím, že jsem tam měla jen něco skříplého. Pořád jsem si teda nebyla jistá, jestli mám ten závod zkusit, ale už jsem byla přihlášená a takový celkem těžký závod do vrchu jsem ještě neběžela, navíc v Tatrách, tak jsem to směřovala v myšlenkách ke startu.
Ráno jsme v klidu zabalili a odjeli do Gerlachova. Část osazenstva odjela domů už ve čtvrtek, takže jen já, Maruška, Ondra a malý Matěj. Běžet měla Maruška , která může většinou pomýšlet na vysoké celkové umístění, a já. Já vůbec nevěděla co čekat, ale doufala jsem, že to nebudu muset vzdát někde v půlce. Závod Horský kros Gerlach mířil přes louky do Tatranské Polianky a dál po zelené značce na Sliezský dom pod vrcholem Gerlach. Tam jsem ještě nikdy nebyla, tak jsem doufala, že se tam trošku projdu ale počasí moc nepřálo a na hřebni seděly mraky. Ale rozhlédnout jsem se mohla a cestu už znám, tak někdy příště.
Po startu jsem začala hodně opatrně, protože při rozklusání jsem kotník opět cítila. Navíc trasa vedla přes louky, a ty drny a kořeny v únavě nejsou to nejlepší pro mé kozí nožky. Držela jsem si celkem pozici, možná jsem i pár lidí předběhla ale na druhou stranu jsem radši nejančila a myslela na to, že to bude ještě hodně stoupat. Taky jsem to co chvilu slyšela z úst kolem běžících borců, že se to zlomí až přeběhnem železnici. A taky se to zlomilo. Začátek byl po asfaltce, kterou jsme pak ještě párkrát přebíhali, ale zhruba v půlce celého závodu už se vběhlo do lesa a na kamenitý chodník. Kupodivu mě ale tady začal závod bavit. Jednak jsme se už blížili k cíli a také to nebylo až tak těžké, jak jsem čekala. Mohla jsem zúročit stoupání na Šerák z minulého týdne, které jsem ještě měla v živé paměti a srovnávat. A také ta skákání po kamenech kolem Roháčských ples. Oproti běžcům okolo jsem více cupitala, a s blížícím se vrcholem sice šla ale zato celkem rychle. Dost mi pomohlo se vždycky po chvíli vlny lennosti trošku vzepřít a zrychlit vědomě krok nebo se do toho víc opřít. Jsem ráda, že to vůbec šlo. A světe div se, kotník držel, nebolel a vlastně jsem o něm ani nevěděla. Dalo by se dokonce říct, že jsem si ho tím závodem vyléčila, protože po doběhu jsem jej cítila jen lehce a od té doby ne. Sice teď moc neběhám ale to je tím, že ještě trošku odpočívám po celém tom náročném týdnu.
Když jsem se dívala při registraci ze zajímavosti na výsledky minulých ročníků, říkala jsem si , že by bylo fajn dát těch 8km/+870m do 1:15 hod. No a ono se mi to nakonec povedlo. Posledních 600 metrů už byl sice silnej morál, ale dopadlo to vlastně opět nad moje očekávání. Tak příště zkusím asi očekávat víc. :-) I když je lepší být překvapen příjemně než zklamán. To je asi jasné.
Čas těsně nad 1:10 dokonce stačil na třetí místo v kategorii a sedmé místo mezi ženami celkově, ale bohužel vyhlašovali jen juniorky a veteránky, takže já jediná na tu bendu prostě nevylezla. No ale klasicky jsem vyhrála aspoň v tombole víno a kávu, takže malá odměna byla. Vždyť o tu bednu mi tam ani nešlo a celkově jsem se tam myslím neztratila. Každopádně jsem si to užila, přežila a jsem ráda za další běžecké zkušenosti do sbírky. Doufám, že se mi letos ještě podaří nějaký závod zaběhnout ale to teď není na pořadu dne.
Celkově jsem v Roháčích naběhala a nachodila cca 118 kilometrů a přes 5 tisíc metrů převýšení, a to nepočítám ten Jesenický maraton den předtím.
"Enjoy nature and live." Berenique