Já to tušila, že jak si to nesepíšu hned, tak budu mít okno. :-D "Piš, dokud tě bolí nohy", mi říkali. A co když mě letos ty nohy až tak moc nebolely?
Loni jsem tento závod vynechala a řekla jsem si, že letos ho dám a už opravdu zlepším ten osobák, který se ne a ne hnout pod pět hodin. Jenže loni byl jiný rok- úžasný, nejúžasnější, a letos jsem se trápila a na závody neměla ani pomyšlení. Pak mě ale Jesenická stovka zase vrátila do života a když jsem o měsíc později ještě poznala jednoho skvělýho chlapa, tak hned byla větší motivace se s tím poprat. Sice mě stále trápily zdravotní problémy a ty letní vedra jsem zvládala jen díky máčení se v horských potocích (plavání mě až tak nebere ale osvěžit se po dvaceti kilometrech běhu v kopcích, to je ta pravá odměna). Jak se termín blížil a teploty stoupaly, přestávala jsem si tak věřit. Závodit jsem si vyzkoušela jen na malém charitativním krosu dva týdny předem, kde jsem sice byla na bedně ale neměla jsem ani osobák ani nic, v tom vedru. Ale je pravda, že se mi běželo v druhé půlce lépe, a ani zas takové vedro mi nebylo, když mě při vběhnutí do stínu lesa polil dokonce studený pot. Nicméně maraton jsem měla zaplacený a tak se jelo.
Ještě jsem dost řešila potencionální účast na Hostýnské osmě týden před startem, kam jsem vyhrála startovné, ale nakonec jsem se rozhodla správně, že jsem pošetřila síly. Prostě Jeseníky většinou vítězí. Tak třeba příště kluci (tímo se omlouvám za DNS).
Na maraton jsem jela klasicky vlakem ráno do Ramzové. Naštěstí nebyly žádné výluky, protože vlaky byly plné a cestovat takto autobusy by nebylo moc příjemné. Vždycky jsem ráda, když už cestou potkám známé tváře, prohodím pár slov- kdo kde běžel, co kašlík, rýmička a kde koho tahá a píchá (haha, klasika). Já osobně pro jistotu všechny ubezpečím, že forma není veškerá žádná a jdu jen běhat...zvláště, když to tak zrovna opravdu cítím.
V Ramzové u registrací se teprve začínalo chystat a panoval klid. Autobusy ze Skřítku ještě nedorazily. Fronta byla krátká, šlo to rychle, takže jsem mohla jít hned převléct šortky na wc a nezdržovat posléze, až tam budou zas holky lítat každých pět minut. Já tentokrát s lítáním na wc až takový problém neměla. Asi bych to tu neměla rozebírat a rozhodně nechci nikoho navádět, ale posledních pár dní jsem se snažila jíst zdravě, i bez cukru a poslední večer se nacpala špagetama (což je běžný postup ale asi ne v téhle zkrácené verzi). Jenže já k zdravýmu jídlu a domácím džusům plným vitamínů, přidala ještě dva nebo tři výplachy (nebo klystýry, chcete-li). Nejenže jsem ze sebe dostala bordel, ale hlavně jsem si tak pojistila ty dvě minuty, co mi vždycky chyběly. :-D Je pravda, že večer před závodem to už nebyl nejlepší nápad, protože jsem lítala na wc dlouho do noci jak při klasickým průjmu a moc toho nenaspala. Ale adrenalin, dobrá snídaně a kafe do vlaku udělali ráno svoje a já byla celkem čilá. A při závodě jsem se cítila lehoučká jak pírko. Mimochodem stejně dobře se mi běželo, když jsem měla před pár lety opravdu ráno před závodem průjem a byla snad pětkrát, a v cíli běžela samozřejmě ještě přímo na onu místnost. To byla rychlost, taky na bednu tenkrát. :-D
Letos jsem běžela s vestičkou, takže jsem sice sebou táhla víc věcí, ale zase jsem se cítila tak nějak pohodověji- jako když si jdu prostě zaběhnout delší trénink do Jeseníků...měla jsem všechno včetně mobilu a peněz na bus, kdybych tedy náhodou musela vzdát- jakože tu možnost si nikdy nepřipouštím. Nabalila jsem si ovocné kapsičky, gel (ten jsem ani neotevřela), 2x250ml vody a šumivé tablety na ochucení, až budu nabírat vodu někde z pramene, protože někdy mi moc nechutná, a nějakou tu tyčku levnější z Billy na zakousnutí. Občerstvovaček bylo naštěstí dost, přežila bych i bez vesty. Ale protože jsem nechtěla riskovat nevolnost kvůli pevné stravě, musela jsem se zásobit vlastním. Na občerstvovačkách jsem vždycky zobla jen melouny, možná jednou čokoládu, poctivě jsem na všech vypila jeden ionťák a někdy i vodu nebo kolu. Na poslední jsem měla ještě svoje pití, takže jsem se jen opláchla a vzala si tabletu do myčky (enervit rychlej cukr), který jsem ukusovala na posledním mírném stoupání na Pecný a který mi pomohl hlavně psychicky, že jsem vlastně "mlsala". :-D V batůžku jsem měla možná i šustku a možná jsem ji i použila, ale jistá si nejsem, hrozně se mi ty závody pletou a fotku nemám. :-D Vím jen, že mi nebylo takový horko jaký mělo asi být a za mě bylo počasí ideální. V určitých chvílích mě i zde polil studený pot- když někde foukl víc vítr nebo byl stín a mraky. Ale jinak ideální- dost teplo na kraťasy a ještě příjemně chladno na běh. Možná někde při seběhu na Červenohorské sedlo bylo tepleji- to by odpovídalo půl dvanácté dopoledne, ale jinak z toho nemá ten dojem jaký jsem slyšela od ostatních- že bylo horko. Tak možná přeci jen ty dny strávené ve vedru běháním venku k něčemu byly... i když jsem se většinou cítila úplně uvařená. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
No ale zpátky na start. Musím se o ten dojem podělit. Pořadatel zopakoval do mikrofonu pravidla, trasu a tak...tedy aspoň doufám, já si dovolila ani moc neposlouchat. Z toho pak někdy pramení třeba kufry nebo jiné potíže, když lidi nedávají při výkladu na startu pozor. :-D Takže pěkně poslouchat, příště ;-) Tady naštěstí žádná změna nebyla a maratonskou odbočku kvůli délce tratě (za sedlem) jsme probírali s klukama už během cesty vlakem, takže na tu jsem myslela. Na startu jsem se netlačila nijak dopředu, klasicky nějaká desátá řada, zas nemám ráda ten špunt po prvním seběhu a na prvním stoupání, a z konce bych to těžko doháněla, takovej rychík nejsem. Zbývalo pár minut, kolem mě se vtipkovalo a přede mnou borec dopíjel kafe/čaj z plastového kelímku, co se servírovalo u registrace pro případné zájemce. Na tom by nic nebylo, ale on ten kelímek zmáčkl, hodil na zem a snažil se ho nenápadně (nebo možná se ani nesnažil), zašlápnout jej do díry u nějakého betohu v zemi a ještě na něj nahrnout trávu, která ani nebyla tak hustá aby ho skryla. No tak to jsem mu už zaklepala na rameno, že to snad nemyslí vážně a že pokud ho nechce nést sebou na první občerstvovačku tak ať ho jde vyhodit nebo ho dá někomu z okolostojích, kdo má batoh. No koukal na mě dost vyjeveně, ani snad nic na to neřekl, kelímek sebral a šel někam dozadu- a já jen doufám že ho nezahodil za prvním stromem, protože jsem se tím přestala zabývat... teda spíš jsem v duchu přemýšlela, jak je tohle možné. Že tohle jsou opravdu ty lidi, co po nich nacházíme odpadky všude v lese a na horách. Nemohla jsem věřit tomu, že i mezi běžci, kteří mají na to aby zaběhli horský maraton, se najde někdo takový. Někdo, komu bych po tomhle dovolila běžet už jen předražené městské závody, kde si může odhazovat cokoliv, včetně vlastní důstojnosti. Však oni to po něm zametou. Možná jsem i věděla podle čísla a startovky kdo to byl, ale dnes, po dvou týdnech už by to byla jen spekulace, takže jmenovat nebudu.
Sice mě to trošku rozhodilo ale už se odstartovalo a všichni jsme vyběhli jako jeden, takže se nedalo než běžet taky. Já si v rámci domácí přípravy napsala na papírek časy na jednotlivé úseky (papírek nalepila na náramek na ruce) s tím, že se budu prostě snažit z každého úseku ukrojit aspoň minutu, dvě, a když to půjde dobře, tak mi to vyjde pod těch vysněných pět hodin. Nezačala jsem asi úplně nejrycheji, ale důležité bylo , že se mi běželo dobře a prakticky až na malé úseky jsem až k Obřím skálám krásně cupitala a na Šeráku tak byla v osobním limitu. A nee úplně bez dechu. Tady jsem ušetřila hlavně tím, že jsem si nemusela odskočit a jen se napila a běžela dál. Na Keprníku už to pár minut k dobru bylo. No nebudu tu vypisovat všechny mezičasy, musela bych dělat složitější analýzu , ale docela se to načítalo a za pár hodin mě přestalo bavit si to propočítávat. Od Ovčárny jsem se řídila už podle toho jak se blížila druhá a třetí hodina odpolední. Vesměs na těch občerstvovačkách jsem ušetřila dost, protože jsem se cítila v pohodě a mohla hned pokračovat v běhu.
Od začátku jsem slyšela od turistů, že jsem druhá... no pořád jsem jim říkala. "To nevydrží." :-D Sakra, nevydrželo, ale mohlo, kdybych si ještě trošku víc věřila. No ale běžela jsem na co jsem měla...jak tělem ta hlavou. Ta hlava možná byla slabší tentokrát. Jedinou větší krizi jsem měla při seběhu z Pradědu, kdy jsem se chytla běžce přede mnou, který měl ale o trošku rychlejší tempo než jsem na asfaltu snesla a pod kopce jsem musela prakticky na místě zastavit jak mě píchalo někde pod žebry. Trvalo to sice jen chvíli, nažila jsem se to prodýchat a pomalu jít dál, ale bylo to nepříjemné a ztratila jsem kontakt. Doběhla jsem pak už sama pomalu na Ovčárnu a po občerstvení se pustila do stoupání na Vysokou holi. Tady už to tak moc nešlo, ale stejně mi to přišlo dost rychlé, protože jsem si tohle stoupání dávala během roku několikrát a přestalo být nekonečné. Někde za Vysokou holí (tenhle název mi nesedí, raději říkám mn.č. - Vysoké hole) mě dohnala soupeřka Janča. Už jsem ji potkala při seběhu z Pradědu, takže jsem jen čekala kdy se objeví. Překvapilo mě, že to bylo tak pozdě. Vůbec jsem cestou potkávala lidi, o kterých jsem si myslela, že to zaběhnou daleko rychleji než já nebo bez problémů, a nebylo jich málo. Někomu to asi nesedlo, a čím víc lidem to nesedlo, tím víc to letos sedlo mě. Takže jsem se pozdravili a já ji nechala běžet. Věděla jsem, že čas mám dobrý a že chci jen doběhnout pod 5 hodin a že to už mám vlastně splněno i kdybych se loudala. No ale to jsem nechtěla. I třetí místo byla hodně velká motivace. Já si to totiž vážně přála už několik let. Nee nijak konkrétně- spíš hodně idealisticky- někdy jsem pomýšlela i na zázračné zlepšení a první flek, ale většinou mi stačila představa bedny a osobáku. :-) Další hodně velkou motivací byla představa jak mě ten můj přivítá v cíli. Na to jsem se těšila a spěchala za ním. I když tedy mě musel chvíli hledat, protože jsem přiběhla o dost dřív než jsem slíbila :-)
Na hřebenovce to šlo dobře, občas jsem běžela za někým, občas sama, ale držela jsem celkem dobré tempo, a enervit z Jelení studánky mi dodal tu poslední energii. Kolem Ztracených kamenů jsem to nehrotila, protože moje Inovejty už mají za sebou požehnaně kilometrů a grip veškerý žádný, ale bylo sucho tak držely celkem dobře. Naštěstí nestihlo pršet, jen pár kapek na posledním hřebeni. Ale celou tu dobu se nad protějším kopcem někde směrem Rýmařov a Šumperk černaly mraky a z nich se sypal déšť a hřmělo, tak jsem utíkala doslova do bouřky a ne před ní...což byl docela blbej paradox. Někdy se ale člověk musí postavit a jít naproti tomu, z čeho má strach, aby se tomu nakonec vyhnul nebo to rychle překonal. Teda v tom běhu je tak se mi zdá i celej život ukrytej s veškerou jeho moudrostí. Pod Ztracenými kameny jsem před sebou zahlédla Janču, což mě překvapilo. Neodolala jsem, protože seběhy mám ráda a dohnala ji. To byla možná chyba. Možná jsem mohla zkusit běžet chvíli vzadu a pošetřit síly na finiš, ale na tyhle strategie ještě nemám hlavu. Vždycky byla lepší a i tentokrát mě po chvilce zase předběhla a pádila do cíle. Já už víc točit nohama nedokázala, nechtěla jsem si rozbít cokoliv těsně před cílem. Ale běžela jsem co to šlo a ještě jsem předběhla pár běžců. Chvíli jsem myslela, že se rozbrečím ale nakonec v cíli s úsměvem se ztrátou jen třiceti vteřin.
Nebyla jsem si úplně jistá, že budu na bedně ale ani to nebylo tak důležité. Čas 4:41 byl hodně nad moje očekávání před startem. Navíc jsem si užívala hlavně přítelovu radost, která násobila tu moji. Sprcha mi nepřišla vůbec studená, stejně jako počasí moc horké. Všechno bylo tak akorát. Prostě paráda. Ze závodu jsme odjeli po vyhlášení, jen co odtáhli auto z vybitou baterkou a mohli jsme vyjet z parkoviště. Chtěli jsme si užít trošku radosti ještě o samotě, protože hned druhý den po závodě jsem odjížděla za přáteli do Zuberce na týden běžecko turistické dovolené a neměla jsem ani zbaleno.
Trasa a údaje z hodinek zde:
"Enjoy big races and live in love." Berenique