Když mě to prostě baví...

...běhat si bez pravidel, bloumat po kopcích, sledovat své nejasné cíle.

Nohu jsem sice nechala odpočívat, ale jen od běhu. Párkrát jsem se byla protáhnout na kole, a taky objevila nové trasy a výhledy. V pátek jsem to nemusela asi tak moc přehánět (108 kilometrů na kole přes kopečky), ale bez toho aby to člověk občas nepřehnal, není žádný posun. Vím, že týden byl na vyléčení málo ale pobyt venku, běh, ten mi chyběl a nemohla jsem se jít jen tak proběhnout. Musela jsem zažít další malé dobrodružství.

Na nocování jsem si ještě netroufla, hlavně kvůli absenci čelovky a nutnosti táhnout těžký bágl. Takže západ/východ slunce bude muset ještě počkat. Ale konečně jsem vylezla z postele dřív než v osm. Přesněji, vzbudila jsem se ještě před budíkem na 3:30 a vyrazila do Koutů nad Desnou prvním ranním vlakem (4:30) a svítání si užila aspoň z okýnka. Směr Dlouhé Stráně jsem vycházela těsně po šesté. Čekala jsem větší zimu ale sotva jsem vylezla z lesa na slunko a začala se škrábat po červené přes sjezdovky vzhůru, bylo mi už pěkně horko. Ale vzdoušek oproti městu parádní. Všude byl klid ale už nee noční ticho.

První nádhera mě čekala na rozcestí U obrázku, kde kvetly podél lesa pásy lupiny. Fialové, pár růžových a bílých. V paprscích ranního slunce zářily a mezi nimi to vířilo životem, jak se na nich pásli čmeláci a včelky a ostatní hmyz. Lupinu miluji od dětství, tak jsem se kochala trošku déle. Pak přišel úsek mezi bikovými stezkami, což dost dobře nechápu, že tam je na té sjezdovce. Je to sice jakž takž označeno fáborky, ale stejně hrozí střet. Naštěstí bylo brzo ráno a nikde nikdo. Ale nechápu, proč se mezi turistické trasy které tam jsou desetiletí, snaží narvat další atrakce. Bobové dráhy, kola, lyže, snowbordy, koloběžky a já nevím co ještě. Už je toho tolik...lidi se už neumí zabavit jen tak.

Rozhlednu nad sjezdovkou jsem minula tentokrát bez povšimnutí a pokračovala po červené k Tetřeví chatě a dál k vyhlídce Rysí skála. Tam už byl jakýsi cyklista, tak jsem chvíli počkala než "vypadl". No joo, prostě tohle ráno mělo být jen moje, žádná společenská akce. Dala jsem druhou snídani a chvíli si hrála s foťákem, bohužel ranní slunce už bylo dost ostré a tak byl Praděd v protisvětle. Dlouho jsem tam nebyla, tak jsem si oběhla celou Medvědí horu po zelené, což mě vyplivlo někde na další bikové stezce, ale už jsem ten kousek prošla a k Tetřeví chatě to vzala pro změnu po asfaltě. Dál opět po červené směr Mravenečník.

Vždycky mě zajímalo, jestli ty chaty rozházené po Jeseníkách někomu patří, a ano patří. Kolem Tetřeví chaty bylo poměrně živo, a i když byla schovaná za stromy, bylo slyšet rodinný rozhovor a povyk několika malých dětí. Musela jsem jim závidět, tyhle budou mít pěkné a bohaté vzpomínky. Nee, jen sedět doma na počítači ale také se podívat do hor je potřeba.

Mravenečník, přes který jsem šla dál, je takový placatý, kde nic tu nic, jen jarní kvítí a výhled na Dlouhé stráně a Praděd nebo do údolí. Sešla jsme ještě kousek po pěšině směrem na chatu Margartku ale

abych nemusela šplhat zas celý kopec zpátky, radši jsem to na hranici lesa otočila. Na Dlouhých Stráních upuštěná voda a dělníci- začíná rekonstrukce nádrží, první od vzniku přečerpávací elektrárny. Moc jsem se tam nezdržovala a pokračovala dá na Jezernou. Z cyklo šotolinové cesty jsem si ještě vylezla na Vřesník- jen tak, že mě zaujal. Takový Mravenečník v sytě zeleném borůvčí. :-) Jenom tam bylo šíleně much, takže pár fotek a rychle pryč. Mezi Malou a Velkou Jezernou je pěkný dřevěný chodníček přes slatě, už dost poničený a křivý ale to se mi právě líbilo. Strávila jsem tam snad půl hodiny různými pokusy o vyfocení mé osoby v běhu nebo ve skoku na samospoušť. No ještěže tam nikdo moc nechodí, asi by mě měl za blázna. Třicetkrát nastavit odpočet, běžet dopředu a zpátky, přeskakovat foťák nebo padat někam do trávy. Musela jsem se smát sama sobě. Pár fotek ale vyšlo, opakování dělá mistra.

Turisty jsem potkala nakonec až u Františkovy Myslivny a potom několikrát na zelené směrem od hřebenovky a Jelení studánky. Nad Franiškovou Myslivnou se stahoval mrak a spadlo pár kapek ale nakonec z toho nic nebylo a sluníčko to rozehnalo. V plánu bylo asi 20 kilometrů a odjezd busem ze Skřítka, ale nějak se mi už nechtělo spěchat přes Jelení a skrz ty davy, tak jsem nabrala vodu z pramene na zelené, počkala až kolem prošly tři slečny selfí slečny (kam šly to netuším, protože se vzdalovaly od civilizace a neměly s sebou nic) a pak jsem sešla z trasy podél nádherného potoka, kde byl člověk jako v jiném světě. Po pěšince po vrstevnicci přes jednu skalní vyhlídku, kterých je v Jeseníkách spousta, jsem se napojila na žlutou a pokračovala dolů k další skále. Stihla jsem si po cestě ještě udělat pár běžeckých fotek a zvrtnout tu bolavou nohu, ale nakonec to nebylo tak hrozný.

Na Čertově stěně jsem si dala delší pauzu. Vezla jsem si s sebou v krabičce meruňky a hroznové víno a takový ovocný oběd s nádherným výhledem do údolí a na protější svahy, to stojí za to se zdržet. Koneckonců už jsem nikam nespěchala, musela jsem pokračovat stejně někam dolů na vlak a ty jezdí každou hodinu. S odlehčeným batůžkem jsem seběhla ještě kousíček po žluté a uhnula na vrstevnicovou lesáckou šotolinovou cestu. Tady už se dalo chvilkami běžet, ale nohu jsem cítila a nechtěla jsem to přehánět. Po cestě jsem ještě fotila menší vodopády a trénovala tak focení rozmazané efektní vody. :-) Po této cestě jsme šly kdysi s mamkou na podzim, ale to nám počasí moc nepřálo a bylo zamračeno a mokro jak v pralese, že nevím jestli jsme se víc potily v pláštěnkách nebo mokly. Vylezla jsem na hlavní silnici nad Klepáčovem a abych nemusela uhýbat před auty a motorkami, vzala jsem to mezi chatami a přes vesnici dál po červenomodré k rozcestí Smrčina. Na červené jsem trošku zakufrovala, seběhla jsem z ní a lesem podle gps tečky na navigaci se zas musela vracet, naštěstí jen kousíček...a jak jsem zjistila, mohla jsem v klidu po cestě a ne křovím, ale co už. V tu chvíli jsem se rozhodla nestíhat jeden vlak a jet až dalším, abych se nemusela tak honit. Ono totiž ta červená , jak už jsem věděla z Jesenické stovky, byla v dalším úseku vysypaná novým štěrkem a to se fakt nedalo běžet aniž bych se neodrovnala. Noha už bolela ale pořád se to dalo. Odněkud zespoda z Vernířovic se rozléhal nepříjemný hluk pracovních strojů, asi bagry nebo tak. Tak jsem naposled zastavila, schovala foťák, vytáhla MP3 a pak už valila dál, pomáhaje si hůlkami jak to šlo. Pěkně to uběhlo a do kopce nad Maršíkovem jsem vyběhla jako nic, zastavila jsem se u kapličky u studánky, doplnila tekutiny a až odešli lidé s pejskem, omyla nohy a tu bolavou stáhla obinadlem, které jsem dnes vyjímečně a zcela správně vzala s sebou. Ještě jsem si chtěla zkontrolovat odjezd dašího vlaku, s tím že nemusím už spěchat, a dobře jsem udělala. Neb jsem v hrůze zjistila, že nemám mobil. Vysypala jsem batoh, prohrabala a nebyl tam. Neee!!!. No nic, rychle jsem pouvažovala, kde by mohl být a seběhla zpátky. Došlo mi, že jsem teď běžela dlouho bez hůlek a bude někde na poslední zastávce, ale i tak jsem běžela co to šlo, i přes bolest nohy, naštěstí zavázané, abych našla mobil ležící na šotolině uprostřed cesty, tam kde jsem vytahovala MP3. Uff. Pak už pomalu zpátky. No vlastně pomalu ne, protože jsem ztratila půl hodiny a jestli jsem chtěla stihnout ten vlak, a to já chtěla, abych nepřijela až pozdě večer, tak jsem stejně musela zas máknout. Skrz Maršíkov na zastávku ve Velkých Losinách jsem běžela už celkem nadoraz s jazykem na vestě, bylo úmorné vedro a slunce pálilo jako nikdy. Ale stihla jsem to, převlékla tričko, pořádně se napila a za chvíli už oddychovala ve vlaku. Nakonec z toho bylo 41 kilometrů a zase jsem si mohla vynadat, že jsem to přehnala. :-D

Malpolud

Skalní město

V neděli jsem měla naplánované jedno setkání a výlet do Stolových hor v Polsku, tak jsem se bála že to budu muset zrušit kvůli noze. Ale naštěstí nezrušila. A noha byla ok a výlet byl tak příjemný, že mě ani po chůzi bez hůlek mezi skalami nijak zvlášť nebolela. Vlastně jsem na ni už pak zapomněla a po dalším odpočinku už se pomaličku chodím rozběhávat. Teď už se mi spíš jen nechce, než že by mě to bolelo. Jenom tu Jesenickou šedesátku další sobotu jsem raději nezkoušela, to už by bylo přecijen moc. Sice jsem nic nenaběhala ale víkend jsem prožila v milé společnosti, změnila rutinu a rozšířila si trošku obzory, a podívala se do Moravského Krasu, kde jsem nebyla věčnost, ale o tom třeba příště.

"Enjoy nature, love and live." Berenique