Tak jsem zvládla přípravu i odběhnout stovku bez zranění a přesto nemohu teď běhat. Mé nadšení z běhu bylo až příliš velké a regenerace ne tak dobrá a rychlá, jak se zdála a jak bych si přála. Pouze jeden den odpočinku a 85 naběhaných kilometrů v týdnu po Jesenické stovce už mé tělo nezvládlo. Vlastně ani nevím co se stalo, cítila jsem se dobře, když pominu únavu, svaly přestávaly bolet skoro zázračně rychle- snažila jsem se vyklusávat, masírovat, ledovat sprchou. Po dni volna jsem ale absolvovala dopolední rege a k tomu ještě večerních 10 kilometrů na asfaltě celkem v tempu a v pátek mě už při kratším výběhu pobolívala noha. Na víkend bylo v plánu delší kolo, ale sešlo z toho, a mělo to být asi znamení zůstat doma a odpočívat. Ale počasí a nálada zažít něco venku se neptá. A tak jsem v sobotu vyrazila zkoumat nové trasy do nižších poloh Jeseníků.
Jela jsem jen do Velkých Losin a od zastávky u hřbitova to vzala směr Maršíkov a Vernířovice. Už první skoro šestikilometrový úsek po asfaltě a šotolině mi nedělal dobře, trošku jsem běžela ale noha bolela, tak jsem si řekla, že to nechám na později, až bude rovina, pěšinky a seběhy. Od kapličky se studánkou nad Maršíkovem jsem si připomněla pár okamžiků z Jesenické stovky, protože tudy vedla trasa v opačném směru. Z Vernířovic jsem to vzala po zelené, což byl ještě neprobádaný úsek. No měla jsem bádat předem trošku pečlivěji. Cesta vede dost do kopce, kolem bývalé obce Svobodín. Po válce už zbyly jen základy dřevěné kaple. Zřejmě byly den předtím bouřky, protože bylo všude mokro a kaluže, a zrovna v téhle části trasy byl les dost zarostlý a pěšina vedla mezi kapradinami a kopřivami. Co chvíli jsem sundávala klíště.
Pak navíc prudce vzhůru dokud jsem nevylezla nad asfaltovými zatáčkami u Klepáčova. Odtud jsem zvolila modrou značku, abych zas nekopírovala trasu J100, ale ta bohužel zas vedla dlouho vesnicí po asfaltě. Ale nespěchala jsem a říkala si, že na sedlo Skřítek určitě dojdu a tam uvidím. No na Skřítku jsem toho moc neviděla. Bylo teprv kolem jedenácté a v nohách jen 12km a tak jsem pokračovala dál. Nechtěla jsem si dát oběd a jet busem domů, i když by to byla asi nejlepší, nee, vlastně nejrozumnější, varianta. Ale já nebývám rozumná, že? :-D U Skřítku u mapy pár borců sportovně oblečených, možná se chystali i částečně běžet. To mě nakoplo, takže dál po modré jsem se rozběhla, abych si neudělala ostudu. Naštěstí jsem měla ty hole, to mi hodně pomohlo i později...bez nich bych prostě nikam nedošla, nee s bolavou nohou. Aspoň jsem potrénovala i paže. Pěšina lesem byla měkká a kupodivu ne tak rozbahněná jako obvykle v tomto úseku. K dalšímu rozcestí se mě někdo držel, ale neotáčela jsem se, takže nevím ani kdo...jestli někdo z čtveřice nebo osamocený vlk. Nebo že by halucinace? Nee, to mi bylo ještě fajn. Z modré jsem odbočila zanedlouho na malý skalnatý hřebínek mezi Skřítkem a Rabštejnem, kde to mám moc ráda ale dlouho jsem tam nebyla. Sice jsem se netrefila na cestu ale díky GPS v mobilu nebyl problém aspoň držet směr k prvním skálám a konečně najít i Bílý kámen, který je kupodivu z druhé strany snadno přístupný. A já se vždycky snažila prodírat zvrchu borůvkama a smrčkama a nikdy nedošla až k němu. Dnes jo a užila jsem si parádní a pro mě neokoukaný výhled do údolí a na Jeseníky.
Když už jsem tam byla, tak jsem si udělala pár fotek. Zrcadlovku jsem netahala, což byla asi škoda, ale zase by mě větší váha tentokrát udolala, ke konci dne už bylo hodně horko.Takže zas příště. Škoda, že není víc možností -vždycky něco objevím a potřebovala bych si to jednou proběhnout nalehko, a pak podruhé s foťákem, hezky na pohodu, třeba i na východ/západ slunce. A takových míst je (a to jen v Jeseníkách), že bych mohla chodit každý druhý den. Z vyhlídky jsem slezla dolů abych prozkoumala ještě druhou přístupovou cestu a skály zespoda. Nachází se zde bývalá štola, ale to jsem si z mapy nevyčetla a tak to pro mě byl objev přinejmenším jak Macocha :-D Utržené skály, díra zalitá vodou, špatná přístupová cesta a chladno a vlhko dole v díře. Ale kam můžu, tam vlezu. Pak jsem to vzala opět nahoru do svahu, přes malé kamenité pole a opět lesem nahusto, dokud jsem nenarazila zase na pěšinu přes hřebínek, která byla původně v plánu. To už jsem zrychlila a na dalších vyhlídkách se zastavovala na kratší dobu, ty už jsem znala.
Noha zatím držela ale když jsem opovrhla busem ze Skřítku, bylo jasný že musím dál. A další na naplánované trase byl až Hrabišín. Cestou přes rozcestí Hvězda jsem potkala pár lidí, ale jinak celý den nikoho. Dokonce o kousek dál mě zdravil i známý, ale bohužel jsem se zrovna pachtila do kopce a přes pot neviděla na cestu a jen utrousila přidušené ahoj. :-D Naštěstí si nebyl taky úplně jistý, takže jsem nedostala moc vynadáno druhej den u kafe. ;-) "Kontrolu" na Kamenci jsem vynechala a pokračovala dál po modré. Na tenhle úsek jsem se těšila. I když jsem netušila, že to bude celé přes skály. Za zády se už sbírala mračna na bouřku ale šla jsem správným směrem a nic mě nezastihlo, jen občas byl slyšet z dálky hrom. Už jsem byla skoro v půlce cesty a při tom slézání skal na Smrčníku a Volyni mě už opravdu začala bolet noha. Přestala jsem chápat co tam vlastně dělám a jak jsem mohla být tak hloupá a paličatá. Jenže asi právě proto jsem tam byla. Abych si vyzkoušela vůli, která zdánlivě při stovce tak zabrat nedostala. Nešlo o kilometry, ale o to, jaké to je, když člověk prostě musí někam dojít i přes bolest nebo zranění. Samozřejmě jsem nebyla zraněná ale každý krok už bolel. Při slézání. Byly pak úseky na rovince kde jsem dokázala zase i běžet, což jsem opravdu zkoušla, abych se neplácala venku až do večera.
Na tomto hřebínku zas takové výhledy nebyly, většina trasy byla v lese a vyhlídku Mrtvý muž jsem nakonec nenašla, přestože jsem to zkoušela dvakrát, ale ta je kousek mimo trasu po cyklostezce. Když jsem seběhla dolů k rozcestí a zjistila, že jsem už mimo, asi mi přeskočilo, protože jsem to prostě chtěla najít. Kámoš si pak dělal srandu, že mrtvej chlap za takovou námahu snad nestojí. :-D Nicméně já se pustila nee zpátky po trase ale opět přímo do svahu, skrz borůvky, smrčky, staré větve a pařezy k nějakým skálám co tam vyčnívaly. Na cestu jsem si bolavou nohu ošlehala čerstvými kopřivami, což mi na takovéto bolesti docela pomáhá. Asi jsou tam nějaké látky, a minimálně to člověka pak víc štípe než bolí. :-D Doporučuju vyzkoušet na kolena, kotníky. Skrz totálně neprostupnej úsek starých suchých smrčků jsem se prodrala a vylezla přímo pod skálou, na kterou se ale nedalo vylézt a musela jsem ji obejít, což mě vyplivlo zase na cestě. Ještě jsem se vrátila kousek do svahu po modré ale mrtvolu jsem nenašla. Zato jsem si podruhé pořádně vychutala intenzivní vůni lesa, která mě v tomto místě ohromila. Čmuchala jsem ji jak prase lanýže. Výrazná směs borůvčí, maliní, ostružiní a asi borovic ještě s něčím, která ve výsledku silně připomínala cukrovou vatu, na kterou jsem okamžitě dostala chuť. Musím zjistit, kde se dá sehnat mimo pouť. :-D
Tímto sklaní úsek skončil a mě čekal seběh k silnici U Dobré Nálady. Tu jsem ale díky bolavé noze držela jen silou vůle a na asfaltě opět vyhasla. Naštěstí úsek po silnici nebyl moc dlouhý a pak se přes pampeliškové pole běželo celkem fajn- kdybych tam ovšem ve dvou místech zase nekufrovala a nepřelézela potok zpět na modrou značku. Nové výhledy mi ale vše vynahradily. Když jsem se blížila k vlakové zastávce nad Hrabišínem, měla jsem už 30 kilometrů.
Z dálky jsem slyšela projíždet vlak, ale ne směrem na Šumperk. U zastávky dokonce stál někdo a čekal na další. Jenže já měla zjištěný až pozdější spoj a tak jsem pokračovala dál v cestě. Asi si říkáte, proč jsem se prostě nezeptala jestli něco pojede a neukončila to? No prostě jsem nechtěla, už zbývalo jen cca 14km a možná mě zas chvíli tolik nebolela noha.
Je pravda že bylo vedro na padnutí už a já měla málo vody, ale někdy tyhle extrémky potřebuju. Když jsem byla asi dvě stě metrů za zastávkou, začalo se ozývat znovu houkání vlaku, v tu chvíli jsem se musela fakt zasmát. Počkat pár minut, mohla jsem už sedět ve vlaku a za chvíli se ládovat zmrzlinou a limčou.
Kolem se prohnal kůň s jezdcem v oranžové vestě. Nádhera, jak uháněli přes pole. To by se mi taky líbilo. Pokračovala jsem dál k brodu přes potok. Najednou opět kůň s jezdcem v oranžové vestě. To rychle objeli ten kopec, říkám si. Ale nee, tohle byla slečna a kůň měl možná i jinou barvu. Za chvíli jeli krokem další dva. Aha, to bude nějaký dálkový závod, už podle fáborků na stromech. Takový jsem poblíž už kdysi potkala. :-)
Místo směr Brníčko a Postřelmov, kde bych se musela potýkat s více kopečky, jsem sešla k Hrabišínské nádrži, která byla teda nechutně teplá a po děštích i hnědá, ale přecijen jsem se mohla opláchnout a
osvěžit. Škoda, že nebyla ledová a na plavání. To by byl ráj a do odjezdu dalšího vlaku bych se ani nehnula. Pak mě ale čekal úsek po asfaltu přes Olešnou, kde měli koňáci na poli základní tábor, do Dlouhomilova, odkud jsem zase po modré pokračovala až do Šumperka. Po silnici jsem ještě kousek běžela, ale poslední kopeček na Drážník a hlavně dolů na Králec jsem už opravdu nemohla. Dokonce jsem si v zoufalství natrhala jitrocel a strčila do ponožky, protože se mi vybavilo z dětství, že to má nějak pomáhat. :-D V Šumperku jsem kulhala už tak, že se divím, že mi někdo nezastavil. Ještě jsem v penny nakoupila džus, nanuk a ovoce, a odešla se usadit na nástupiště na lavečku. Nakonec mi hodinky naměřily skoro 47 kilometrů s převýšením 1300m, a to jsem k tomu přidala ještě 3 kilometry chůze z vlaku domů v lehkém dešti po bouřce, protože skoro hodinu se mi čekat na přípoj nechtělo, ani přes tu bolest ne.
A tak jsem doma a neběhám. Zatím to není tak tragické, protož nastalo jakési období dešťů. RTG byl negativní, akorát mažu fastumgelem, což teda jsem asi neměla, protože to nesmí přijít na slunko ještě 14 dní po léčbě, ale snad to nebude tak hrozný, nikdy jsem alergickou reakci neměla. A nechci to mazat týden nebo dýl. Nejhorší bylo prvních pár dní, kdy mě bolest budila v noci. Nechci nic uspěchat, ale běžci závisláci to znají. Jak se udělá trošku líp, už koukáme jak bychom vyběhli. Dnes, to je v pátek, jsem si už dala pomalou 5 ti kilometrovou procházku. A nohy mě bolí obě dvě.
Bohužel asi budu muset odpískat Jesenickou šedesátku, ta je moc brzo, a taky změnit dosavadní víkendové plány. No zatím to nechávám otevřené.
"Enjoy nature and live." Berenique