Ještě to nebyl ani týden, co jsem se vrátila z Rakouska a už se naskytla další příležitost vyjet na výlet.
Před dvěma lety jsme se s kamarádem vypravili na víkendový road trip na Malou Fatru, kdy jsme oběhli a pofotili Velký a Malý Rozsutec a k tomu část Jánošíkových dier. Letos v létě jsme zamířili také na část Malé Fatry na jih od Žiliny. Stále nám ovšem zbylo dost vrcholů a pěkných míst na prozkoumání.
Využili jsme volno a šanci na relativně pěkné počasí, a vyjeli ve středu večer směr Slovensko. Jako obvykle bylo v plánu dojet autem někam k hranicícm nebo za, najít klidné místo, nějak přežít noc v autě a ráno podle nálady vyrazit. Tentokrát na trošku delší okruh, na celý den, bez běhu.
Dojeli jsme na místo až hodně pozdě, pokud si pamatuju tak až o půlnoci. V plánu bylo vyjít z Dolní Tižiny ale tam někde u obchodu nebo u pošty jsme spát nechtěli, tak jsem to stočili už v Krasňanech za poslední domky. V té tmě to vypadalo jako ideální místo, u čističky, u lesa, na kopci. :-D Až ráno jsme zjistili, že popojet tak dvacet metrů, jsme na křižovatce a ne v lese. Takže i v noci kolem projelo pár aut, což jsem já teda naštěstí neregistrovala.
Ráno jsme nespěchali, vstávačka po sedmé hodině, uvařit čajíka, pojíst štrůdlík, pobalit se na výlet a uklidit auto. Počasí sice nebylo nic moc, mlha by se dala krájet a teplo taky nebylo, ale postupně začalo skrz mraky prosvítat sluníčko a nám svitla i naděje, že bude stačit vylézt na kopec a ohřejeme se. V Dolní Tižině jsme nechali auto u pošty, kde nás sledovali místí pochybné existence. Raději jsme rychle vypadli. Mlha mezitím zhoustla a vzduch se ochladil na hranici vytáhnutí rukavic a čepic. Zezačátku tedy nic moc ale po vyšlápnutí na pole za vesnici už se za kopcem a za mrakem ukázala na chvíli obloha a srpek slunečního kotouče. A tak jsme věděli, že čím výš budeme, tím líp. Šli jsme po cyklo a chvíli po modré, až pod první stoupání na vrchol Suchý. Nejdřív vedla trasa přes podmáčené a zabahněné louky, značení sporadické, mlha a vlhko kolem dokola. V tu chvíli jsem asi nejvíc myslela na medvědy. :-D Taky jsme o kousek výš stihli i zakufrovat, protože jsme pořád povídali a jako vždycky v zatáčce přehlédli odbočku přímo do svahu. To stoupání na sedlo Brestov je fakt výživné, ale aspoň byly nějaké metry navíc. Vždycky lepší než jít několik kilometrů dolinou po asfaltce.
V lese jsme si užili i typickou podzimní zamlženou atmosféru kontrastující s oranžovým listím. To jsem ale ještě moc nefotila. Do kopce jsem potřebovala hůlky a foťák se nesl v batohu. První sluníčko na nás zasvitlo v lese před Javorinou. Při cestě po zelené trase jsme se vyhnuli chatě Pod Suchým ale to vůbec nevadilo. Dali jsme přestávečku a odložili přebytečné svršky. Vzhledem k tomu, že jsme vylezli nad mraky, dosti se oteplilo. Konečně bylo veseleji. Modrá obloha, sluníčko, šustící listí a celý den před námi. Ještě stoupání na vrchol Suchý bylo strmější, zato odměněno úžasnými výhledy. Sice byla kolem dokola inverze, ale takové počasí je úžasně fotogenické a člověk nelituje ničeho, spíš lituje lidi, co zůstali dole v mlze. Navíc husté bílé mraky zakryjí města a všechny ostatní stopy civilizace v údolích, a tak se člověk ocitne v naprosté divočině a svobodě, kdy je sám s horami a nebo jen pár ostatními příznivci takovéhoto trávení volného času.
Dál už se šlo pěkně po hřebeni, ovšem s občasným přelézáním skal, bez nějaké vyšší obtížnosti. Výhledy byly úchvatné a moje fotografické oko plesalo, a ruka na spoušti se nezastavila. Což ovšem nebylo dobře, jelikož jsem pak musela promazávat „cvaky“
Lidí jsme potkali opravdu pár a tak byl všude klid. Přes Stratenec a Priehyb jsme se dostali na Malý Kriváň. Odtud už byl vidět celá další část hřebene až k Velkému Kriváni, kam jsme pomalu směřovali. Opravdu jsme se flákali. Na Malém Kriváni jsme prohodili pár slov s nějakým běžcem a pokračovali pomalu dál. Hned za další skálou jsme se museli ještě přiobléct. Z jihu se začaly stoupat vzhůru mraky a sluníčko se za ně stále častěji schovávalo. Já natáhla už i dlouhé legíny, tak tenké že
jsem přes ně ještě hodila i kraťasy. Pak už mi bylo celkem fajn.
Dlouhá tůra je pro mě často namáhavější než běh, kterým, byť v horách, strávím polovinu doby. Takže stoupání na Velký Kriváň mi dalo zabrat, stejně jako Martinovi, kterého pobolíval kotník. Ale dali jsme to, podle plánu do čtyř odpoledne a pak už zbývala jen cesta zpátky k autu. Já bohužel neměla před cestou čas na nějaké výpočty trasy a časů, takže jsem ani netušila kolik kilometrů to bude. Nakonec to bylo víc, než bych si přála, hlavně kvůli brzkému podzimnímu stmívání.
Nicméně na Velkém Kriváni jsme si to ještě dlouho vychutnávali. Dopili jsme čajík, dojedli zbytky, pofotili maskoty i sebe navzájem.
Směrem na chatu pod Chlebom a lanovku byl celkem výhled, zato z druhé strany se valily mraky tak husté, že si člověk připadal jako na střeše světa nebo v letadle. Fakt bomba. Myslím, že takovouto inverzi jsem ještě nikde nezažila. V Jeseníkách ano ale to není až tak vysoko. Pak už jsme se snažili jen sestoupit rychle do údolí. Zpáteční cestu jsme zvolili po žluté přes sedlo Chrapáky a dál po zelené až ven z lesa. Tato trasa byla velmi pěkná, a až neskutečně divoká. Mezi trávou a borůvčím byla sotva prošláplá pěšina a v lese zase na divokosti přidávaly sněhem pozohýbané a polámané stromy ve svahu. Navíc se celkem šeřilo a mě při pohledu na odrápanou kůru na stromech opět přišli na mysl „medvedíci“. V šeru už se nedalo ani moc fotit, a tak jsem opět vytáhla hůlky a schovala zrcadlovku. Bohužel cesta lesem byla dost prudká a kamenitá a listí klouzalo, a tak mi to jednou hodně podjelo a nejspíš jsem si natáhla co se dalo ve snaze zastavit pád na zadnici. Západ slunce nás zastihl někde pod sedlem Na koni, pak už jsem jen počítala minuty do tmy. Došli jsme až na asfaltovou cyklotrasu v pořádku a předopokládali, že už nám chybí tak tři kilometry k autu. Jak jsem teď při psaní zjistila, bylo to nakonec 8km.
Celkem jsme ušli 32 kilometrů a nastoupali 1900 metrů.
Několikrát jsme minuli značku a šli jen podle gps v mobilu spíše tušeným směrem. Ještě dlouho jsme vydrželi bez zapnuttí čelovky, bylo celkem vidět ale bohužel trasa vedla převážně po polní cestě, která byla rozbahněná a ještě tím spíš, že tudy prošlo stádo ovcí, nejspíš to, které jsme viděli ráno v Krasňanech. Potmě je chůze nekonečná i ve dvou. Kdybych mohla běžet, asi by to uteklo rychleji, ale jednak jsem nechtěla trhat partu (a svou čelovku jsem neměla sebou) a druhak jsem se stejně už sotva vlekla. Nezbývalo než to nějak vydržet. K autu jsme dolezli kolem půl osmé, po dlouhých jedenácti hodinách venku. Akorát jsme sundali a oklepali boty obalené blátem, shodily bágly a přebytečné vrstvy, a zalezly do auta. Něco jsme pojedli a vyrazili dál. Nějak jsme neřešili, kde budem spát, dokud jsme nedošli dolů. Teď jsme se rozhodli, že to zkusíme v Kalamenoch u termálního jezírka.
Oj, mohli jsme zvolit i lépe. U jezírka dvě auta a ve vodě lidi, i v devět večer. Zajeli jsme tedy kousek dál a „utábořili“ se. Což znamená, že Martin (náš hlavní a jediný kuchař) ohřál na vařiči silný vývar a nalil nám i trošku vína. Já se akorát tak převlékla do spacího a ubrouskem omyla zaprášený obličej a nohy. Na víc hygieny není v přírodě místo. Joo, mohli jsme se jít nasáčkovat do jezírka k ostatním, ale z vlastní zkušenosti vím, že víc jak čtyři lidi se tam moc neohřejí, a navíc jsem neměla plavky. Mohla jsem tam vlézt jen tak, jako před dvěma lety, ale vážně se mi už tak pozdě večer nechtělo. Jestli jsem noc předtím spala jak dřevo, tentokrát to bylo horší. Auto bylo z kopce, všechno mě tlačilo a ráno opět kosa. Ale to se dá ještě. Druhý den jsme zjistili, že přibylo další auto, a že podivný obytňák patří nějakým Němcům. Co bylo úžasný, byl fakt, že obytňák bylo upravené hasičské auto. Dost dobré. Škoda, že jsem si ho nevyfotila. No po snídani jsme tedy trošku zklamaně odjeli. Mlha opět že by se dala krájet ale slibovali sluníčko, tak jsme byli zvědaví co z toho bude.
Bohužel na nějaké šplhání po kopcích už nebyly síly a ani čas, tak jsme se rozhodli jen pro kratší procházku, která by vyplnila jen dopoledne, abychom se nevraceli úplně pozdě do Česka.
Volba padla na nedalou Kvačianskou dolinu, respektive Prosieckou, protože jsem stejně nevěděla, která je která.
Parkoviště bylo skoro prázdné a mimo sezonu se ještě neplatilo. Vyrazili jsme do mlhy mezi skály. Zezačátku se šlo fajn. Při vstupu do doliny je dokonce pár dřevěných lávek, mostků a řetězů. Potom ale romantika končí a minimálně polovinu trasy se jde vyschlým korytem přes balvany. Naštěstí se to aspoň střídalo s širší cestou v lese. Vlastně se mi tam ani moc nelíbilo, bez vody a s všude popadanými stromy a uschlými letními květinami to vypadalo dost neuspořádaně, a přesto to ještě nebyla taková ta surová divočina, kde by člověk čekal, že za chvíli obroste mechem. Akorát mě tak napadlo, že takhle nějak by vypadala Bílá Opava, kdyby zmizela z Jeseníků voda. Dost smutné. Přitom na začátku byl potok silný, ale vyvěral ze skal a zbytek koryta se zřejmě plní jen na jaře a při deštích. Ke konci doliny už aspoň začalo vylézat sluníčko a rozpouštět mlhu. Poslední nadějí něco vidět byl pro nás vodopád. Od rozcestníku to bylo ještě asi 10 minut a cestou tam se otevřel úžasný výhled na skály a sutě, takže jsem se okamžitě ocitla na místě podobném tomu v Rakousku minulý týden. Slunce se zde do nás pořádně opřelo a my se schovali ve stínu u vodopádu, který sice nebyl nijak silný ale aspoň nebyl vyschlý a zurčel po skále dolů do jezírka a dál potokem, než se ztratil po zemí.
Chvíli jsme fotili, i když ostré slunce kontrastující se stínem už nedávalo moc šancí na dobrou fotku (aspoň ne takovou, kde by byla i obloha). Mě vždy něco nutí mít ještě o zážitek navíc, a tak jsem se nakonec rozhoupala ke sprše pod vodopádem. Jasně, udělala jsem to hlavně kvůli fotkám a z hecu, ale vzhledem k absenci koupele v termálním pramenu, jsem se tak aspoň konečně vykoupala. A navíc to byl zážitek.
Voda byla hrozně ledová a kameny kluzké a do promrzlých nohou se zabodávaly jako dýky, takže jsem si připadala (navíc nahá) jako malá mořská víla poprvé na břehu bez ploutve. Nakonec jsem měla toho dost a fotek bylo taky dost, takže jsem se začala oblékat, a když Martin zahlásil, že už nás dohnali další turisté, měla jsem alespoň ponožky, kalhotky a tričko. Dost málo na to, abych upoutala pozornost přicházejícího páru, který byl následně ujišteň, že jsem do té vody fakt vlezla. Chvíli pobyli a pak zase odešli, asi nechtěli rušit. Mě už ale byla zima, tak jsme zamířili také zpátky. Ale nejdřív jsme se ještě chvíli vyhřívali ve svahu pod skálou. Páradička.
Na zpáteční cestě už jsme potkávali turisty jednoho za druhým, tak jsem byla ráda, že jsme stihli dojít k vodopádu před nimi. K autu jsme došli v jednu hodinu, akorát tak nejvyšší čas na cestu zpět. Na Slovensku se mlhy rozpustily a ještě jsme si užili výhledy na oba hrady Strečno. Po přejezdu hranic se to ale začalo kazit, a od Valmezu už nás obklopila opět hustá podzimní mlha, která se u nás drží až podezřele moc dní v kuse. Měli jsme pocit, že se snad vracíme z dovolené u moře. Ale jinak výlet opět parádní a já zase o pár zážitků bohatší.
Teď jen přežít návrat do reality a snažit se si ji vylepšit k obrazu svému. :-)
"Enjoy nature and live. " Berenique