Psala jsem, že na poslední výlet se budu muset vyspat. No to se mi přesně vůbec nepovedlo. Naspala jsem tak 4 hodiny, a tak jsem ve středu ráno opět začínala pomalu. Původně jsem měla v plánu vyjet o dvě města dál autobusem, ale nakonec jsem to nechala být, i když by to možná nebylo tak náročné jako to, co mě čekalo.
Zabalila jsem batůžek a tentokrát opět i zrcadlovku, protože počasí se vylepšilo a slibovalo nebe bez mráčku a téměř 20 stupňů. Ideální na podzimní focení na horách. Hole jsem nechala doma, s foťákem už by mi na ně chyběly ruce. Nevěděla jsem přesně co podniknu, takže jsem začala pohodovým klusem ze Söll po cyklostezce směrem k Wilder Kaiser. U Cafe Rosemarie, po nějakých pěti kilometrech rovinatého běhu kolem statků s koňmi a pastvin s kravičkami, jsem nepokračovala lesem k Hinterstainer see, jako obvykle, ale stočila jsem to opět k hlavní silnici a podél ní do Scheffau. Tuhle variantu neznám, tak jsem si vlastně trošku zaběhla. Scheffau jsem proběhla rychle, co jen přibývající stoupání dovolilo. V centru na rynku bylo jako obvykle hodně turistů, kteří sem dojeli mikrobusy. Také jsem probíhala kolem dvou staveb. Zde v Rakousku se stále něco staví a tak jsou vidět už zdálky vysoké jeřáby a tak. Ale práce postupují o dost rychleji než u nás. Například jen přes víkend vyrostly na jedné cestě směrem na Hohe Salve dřevěné zábrany podél cesty, která, jak mi prozradila teta, bude v zimě využívána jako sáňkařská dráha.
Zamířila jsem po asfaltce k parkovišti Jagerwirt. Odtud pokračovala celkem příjemná šotolina přes potok Wegscheidbach, kolem chatky Wegscheid Niederalm až k rozcestí , kde se cesta dělila směrem ke Kaiseralm a Wegschiedhochalm. Směrem ke Kaiseralm cesta pokračovala stále jako cyklostezka. Původně jsem tudy chtěla jít, a buď zkusit vylézt na Sonnenstein nebo to pod ním stočit a po vrstevnici dojít zpátky pod Scheffauer a k Hinterstainer see, což by asi nebylo nijak náročné a určitě bych si užila i krásné podzimní výhledy. Já si zde dala přestávečku, kochala se prvními výhledy a snědla první banán. Cesta zde opět překročila potok a tak bylo všude mokro a veselo. A hlavně barevno. Od potoka k Wegschied Hochalm už začala stoupat klasická pěšina mezi kameny a drny, celkem strmě vzhůru, ale stále se šlo příjemně. Všude okolo byly zezlátlé listnáče zářící v poledním slunci. S tím focením cesta ubíhala pomaleji ale hezky.
Asi na půli cesty k dalšímu rozcestníku stála malebná chatička, Wegschied Hochalm, a před ní osamělý strom v podzimním hávu. Dokonalé místo. Dovedla bych si představit tu sedět na zápraží, nic nedělat a jen tak hledět do dálky. Nebo si ráno přivstat a vyběhnout o kus výš na svítání. To se mi zde ještě nepodařilo.
Od chaty už to bylo k dalšímu rozcestníku Häferl (což je, jak jsem zjistila, v překladu hrnek) a to místo tomu celkem odpovídalo....zelený palouček s lavečkou, kolem vysoké stěny a z jedné z nich padá dolů vodopád, který je ale u rozcestníku jen slyšet. Tady jsem už narazila na turisty. Dva starší páry, vybavené batůžky a holemi. Pozdravili jsme se, na to už jsem si zvykla, a pokud po mě někdo něco nechce, tak snad ani nepoznají že neumím německy. Jedni se vydali směrem k vodopádu, čili k Wasserfall, doleva směrem k Scheffaueru. Druzí ještě přemýšleli, fotili a zkoumali trasu. Já koukala do mapy v mobilu a přemýšlela o sto šest. Od nich jsem jen slyšela několikrát slovo Tuxeck, vrchol nad našimi hlavami, který nevypadal vůbec zle. No a když se tím směrem vydali, šla jsem za nimi. Bylo to sice na opačnou stranu a měla jsem to tudíž dost daleko domů, ale co. Navíc na rozcestníku bylo psáno na vrchol snad 4 hodiny, ale to mi přišlo na nějakých 2,5 kilometrů hrozně přehnané. A navíc jsem si myslela, že tam ti turisté jdou taky. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Nahoru a druhou stranou dolů zpět k Wasserfallu by to bylo sice asi šestihodinové kolečko a času bylo málo, ale doufala jsem, že bych to zvládla rychleji. No a vždycky mám záložní plán, jít jen tak dlouho, abych měla stejnou dobu i na cestu zpět.
Nejprve vedla pěšina po vrstevnici a tak jsem i běžela a ty dva předběhla. Všude kolem nádherné podzimní výhledy, v lese šustilo listí na kamenech, to jsem musela opatrně, a pak zase křupala pod nohama suť, která se musela přejít. No doběhla jsem k dalšímu rozcestníku, kde mi došel můj omyl. Dál vedla cesta po vrstevnici, jinak označené jako Kaisergebirge, která vede kolem celého masivu, až k dalším chatám a nebo dolů do města. A nahoru lesem do příkrého svahu vedla odbočka k vrcholu Tuxeck. Bylo mi jasné, že ti dva co jdou teď za mnou, se nahoru šplhat nebudou a půjdou si v klidu svoji okružní vycházku, nejspíš zpátky do Scheffau. To už by na mě ale bylo dost daleko, a vracet jsem se taky nechtěla. Navíc to byl můj poslední den tady. Touha po zážitku byla příliš silná. Vyrazila jsem tedy do lesa, dost rychle aby mě oni neviděli a nesnažili se mi třeba vysvětlit, že to už nestihnu. Stále jsem věřila, že to přelezu celé. Chacha.
No lesem to ještě šlo, přestože tak prudký svah jsem dlouho nešla, dokonce ani na Scheffauer, tam se dalo aspoň někde chytit skal a tak. To tady moc nešlo. Pomalu mi docházelo, že i dva kiláky se dají jít tři hodiny. A to jsem byla teprv na začátku a neměla ani ponětí co je za dalším stromem. Z mapy jsem vyčetla jen nahuštěné vrstevnice a to, že se moc neposunuju. To bylo ostatně evidentní i z toho, že jsem každou chvíli stála a fotila abych se vydýchala. Naštěstí se sklon zase na chvíli zmírnil, ale jen na chvíli, dokud jsem nevystrčila hlavu z kleče přímo nad suťové pole odkud byl ten nejfantastičtější výhled na vrchol Kitzbüheler horn a na údolí. Tady jsem se zastavila na dýl. Hlavně taky proto, že se muselo šplhat po suti nahoru a to vůbec nešlo. Všechno se sypalo a člověk horko těžko našel nějaký větší kámen, který držel v podkladu. Tak jsem se o jeden zapřela a dala pauzu.
Když jsem se pak dostala za suť, už to šlo lépe. Opět kleč, skály, pořád všechno do kopce. Pod skalním korytem, které vedlo přímo vzhůru, a připomnělo mi cestu na Rozsutce a Choč, jsem schovala zrcadlovku do batohu, nasadila cyklistické rukavice a šplhala vzhůru skoro po čtyřech. Vlastně to bylo spíš takové lezení bez jištění ale úplně v pohodě. Jen se člověk nesměl zbytečně dívat dolů. Ovšem pohledy do dálky jsou povoleny. Nicméně jsem lezla dál, s tím, že se zastavím až nahoře. Skála pode mnou začala ubývat, zato nade mnou se tyčily snad čím dál vyšší stěny. Vůbec jsem nechápala, kde se tam vzaly. Zespodu totiž přes přední část kopce s lesem nejde nic vidět, přestože vrchol je o hodně vyšší...celkově to vytváří při pohledu z údolí úplně jiný dojem. Kousek nad tím korytem jsem se vyhoupla na hranu a zde teprv byly výhledy. Ostatně i na mapě je to místo označeno jako vyhlídka. Nachází se už v 1720 metrech. Dorazila jsem sem ve dvě hodiny. Věděla jsem, že bych musela dorazit na vrchol ve tři, abych to jakžtakž stihla. Hrozně se mi nechtělo vracet se tím korytem dolů a hlavně se klouzat po té suti. Pokračovala jsem tedy dál, naštěstí červené značky byly celkem vidět. Odtud se už na stinných místech, no a nejen na těch, protože slunce se točí, začal objevovat sníh. Začala jsem mít trošku pochybnosti, ale zároveň dětskou radost z první sněhové nadílky.
Většina lidí by si asi pomyslela, že jsem totální blázen. Lézt takto sama někam na vrchol. No ale ta cesta nebyla označená ani jako ferrata, na mapě nebyl ani jeden žebřík a pokud jsem si vzpomněla co jsem četla doma, tak byla sice těžká ale snad ne tak moc. A věřte, že jsem si sakra dávala pozor na každý krok. Blázen opravdu nejsem, jen už mám asi trošku posunutou hranici. Jsou i větší žrouti adrenalinu. Tak jsem pokračovala dál. Trasa se opět trochu zhoupla vlevo nad takovým suťovým kotlem padajícím přímo dolů a pak se protáhla úzkou uličkou mezi stěnou a špičatou věží. Tam jsem musela trošku zabrat abych se vytáhla nahoru. Dál to začalo být ještě o něco zajímavější. Stále kolem západní stěny, sněhovým pásem, který se tam udržel nejspíš právě díky tomu, že pod ním byla trasa a ne kolmá stěna. Už jsem měla mokro v botech ale bylo teplo a slunce pěkně pálilo, tak to tolik nevadilo a sníh byl spíše vítaným osvěžením. Dokonce se dal na mnoha místech použít tak, že jsem se do něj zasekla špičkama a rukama v rukavicích a neklouzala tolik dolů.
Další překvapení mě čekalo v podobě jakéhosi tunelu, kdy člověk prošel pod obrovským balvanem zaklíněným mezi stěnami, ještě se musel pomocí několika špatně rozmístěných stupaček a lana (které v tu chvíli ovšem bylo zastrčené za balvanem mimo můj dosah) přitáhnout nahoru, a to celé už po kotníky ve sněhu. Když měl štěstí. Byly chvíle kdy jsem tak nějak zapadla po kolena. Když jsem se dostala nad toho místo, začali mě z okolních skal sledovat kamzíci. Aspoň jsem se necítila tak sama. Chvíli to šlo ještě dobře, pěšina pokračovala travatým svahem stále nahoru a sněhu moc nebylo. Radovala jsem se tak pět minut, pak už jsem se bořila opět po kolena a sněhu evidentně přibylo...už se i hůř hledala značka a já šla spíš v kamzičích stopách, které ovšem nějak záhadně tu trasu stejně kopírovaly. Sníh byl místy slušně rozbředlý a při dalším kroku měl zase zmrzlou krustu, takže moje lýtka v kraťasech slušně trpěla, a ruce v mokrých rukavicích už taky. Od snahy se chytat skal jsem už měla olámané nehty. No dolezla jsem nad takový hrbek a tam jsem naposledy vydechla, tedy úžasem. Všude nade mnou bílý sníh a nad ním skoro stejně bílé skály. Mrkla jsem na hodinky. Bylo asi za pět tři. Nemohla jsem se rozmýšlet dlouho, po kolena ve sněhu jsem mrzla a oči bez slunečních brýlí ( v batohu na zádech jim bylo dobře) mě pálily od slunce.
Podle mapy v mobilu to mělo být ještě slušných 200 výškových metrů. Bylo mi jasné, že to v tom terénu můžu jít půl hodiny nebo taky dýl. Na vrchol bych to asi zvládla, ale netušila jsem jak vypadá druhá strana a cesta dolů přes ještě o něco vyšší Treffauer. Na té severní straně by bylo sněhu určitě víc. Možná kdybych vyšla ráno a byla lépe vybavená. Nesmeky a cepín by nebyl na škodu, a i parťák by se hodil. Nezbylo než se odhodlat k cestě zpátky stejnou trasou.
Napadlo mě, že když to neudělám, budu si nejspíš muset zavolat vrtulník, ale tomu jsem se jen zasmála, to bych nejspíš udělala až ve stavu, kdy bych ležela někde pod srázem nebo omdlévala na podchlazení. Dokud se můžu hýbat, můžu se dostat domů. Samozřejmě to teď popisuju asi trošku víc dramaticky, ale ono stačí málo a tak je lepší vědět, co si člověk může dovolit a co je za hranou. A já cítila, že jít dál už by za hranou bylo. Rozhodně jsem nechtěla být ta, o které pak čtete na internetu „česká turistka...atd..“.
Takže jsem opět schovala foťák, z toho úžasného zimního místa pod vrcholem mám tak jen pár fotek, a začala jsem sestupovat. Kupodivu to šlo celkem snadno. Samozřejmě jsem dávala pozor na kašovitý sníh a suť pod ním. Mohla jsem se ale vracet po svých stopách a nehledat značku, a v tom sněhu jsem se nebála tolik o kotníky jako kdybych měla skákat po skále. Pravda, každý krok do sněhu jsem dost cítila, lýtka jsem už měla úplně rozdrápaná, ale zatla jsem zuby a šla dál. Když zmizel hluboký sníh, šlo to ještě lépe. Na vyhlídce jsem už věděla, že budu v pohodě dole, to jsem zvládla nakonec celé za 1,5 hodiny. Nahoru mi to trvalo cca 2 a ¾. Opravdu se mi ale ulevilo až jsem byla opět dole v „hrnku“. Celou dobu jsem si říkala, že jsem měla štěstí, že mě hora pustila zpátky. Taky počasí přálo, celý den bylo azuro, takže naštěstí ani nenastala ta situace, že by mě nahoře překvapila třeba nová sněhová nadílka nebo dokonce bouře.
Chvíli jsem si poseděla na lavečce, s tím že se nasvačím a poběžím dál. No vzápětí jsem se rozhodla vystoupat ještě kousek nahoru k tomu vodopádu, když už tam tedy jsem. A nelitovala jsem. Ze stěny nade mnou padal zhruba 30 ti metrový proud vody, který skálu vyhloubil do tvaru závěsů. Tady jsem si tedy dala dlouhou pauzu. Umyla si nohy, vyprala ponožky i propláchla botasky. A nechala vše sušit na slunci. Dojedla jsem rohlík a dopila zbytek koly, a nechala nabíjet Suunta. Čas plynul až se najednou slunce schovalo za skálu a já chtě nechtě musela vyrazit. Cestou jsem se ještě zastavila, abych vyfotila skupinku kamzíků, kteří se popásali na stráni, a pár záběrů údolí obarveného sluncem ještě mnohem víc do zlatova než jen podzimním listím.
U mostku přes potok jsem dohnala nějaké turistky, to jsem byla ráda, že opět vidím lidskou duši, a pak už jsem to valila po šotolině a po asfaltce do Scheffau celkem slušným tempem. Jen oči mi těkaly po té večerní ozářené krajině. Vychutnávala jsem si poslední kilometry. Za Scheffau jsem se ještě pozdravila s mini chlupatýma kravičkama v ohradě a pak už tak nějak doklusala a došla do Söll. Stihla jsem to tak akorát do sedmi hodin, když už se rozsvěcely lampy. Nezbývalo než hodit sprchu, zabalit batoh, něco pojíst a snažit se usnout před zítřejší cestou vlakem domů.
Vím, že to bude znít asi divně, ale nakonec musím uznat, že přestože všechny výlety jsou krásné a celý pobyt v Tyrolsku se mi vydařil, maraton vyšel nad očekávání a splnila jsem si tím jeden letošní sen a cíl, tak přesto tento poslední den byl nejvíc. Byla to ta pomyslná třešnička na dortu. Byla v tom jiskra, adrenalin, moje vlastní rozhodnutí a nepřenositelný zážitek. Maraton jsem si užila, ale něco mi tam chybělo, byla jsem tam sama. Mrzelo mě, že mě nečeká nikdo v cíli, kdo by mě obejmul a sdílel se mnou to nadšení, bežel taky nebo mě třeba zdravil na trase. Bylo to pro mě takové hořkosladké vátězství.
Ale tento poslední výstup, to byla čirá radost ze života, rozprouděná adrenalinem v žilách a okořeněná strachem z neznáma. Tento den byl jen a jen můj a vůbec mi nevadilo, že jsem tam sama. Přesně za takovými okamžiky jezdím do hor a běhám po neznámých končinách. Tak si jen přeji aby takových dnů bylo co nejvíc a střídaly se s těmi, kdy mě bude konečně někdo objímat v cíli.
„Enjoy nature and live.“ Berenique
PS: Zde ještě trasa, kdyby chtěl někdo mrknout blíž a nehledat na mapě.