V neděli po závodě jsem sice měla v plánu se jít podívat na start Pölventrailu, posledního závodu z Tour de Tirol, nebo vylézt někam na trasu a fotit běžce, ale bylo opravdu hnusně a že navíc pršelo se mi celkem hodilo do krámu. Únava po závodě byla a den plynul líně prohlížením fotek a sepisováním nějakých těch zážitků.
Druhý den už vypadalo počasí lépe. Doma bych sice ještě nejspíš nehnula brvou, ale když je člověk na "dovolené" tak ho to donutí, alespoň sportovce určitě. I kdyby se měl plazit. Ráno byl rozjezd pomalejší, ale nakonec jsem se o půl jedenácté vykopala ven, s tím, že vylezu alespoň na Pölven. Dole ve městě se všude válely mraky a bylo celkem vlhko, ale to mi nijak nevadilo. Vzala jsem si dokonce hůlky, aby mi to šlo líp do kopce. Na začátku jsem z města kousek popoběhla, kolem jezírka Moorsee, které mělo úžasnou podzimní zamlženou atmosféru, a po asfaltce mezi posledními statky směrem na Pölvenrundweg, značenou cestu kolem celého kopce.
Na sfaltce na mě hned na začátku čekalo setkání z těch nej...totiž s živým tvorem, kterého běžně člověk nespatří a já měla to štěstí poprvé. S krásným mlokem skvrnitým. Bála jsem se, kolik mám času než uteče nebo pojede auto, tak jsem hned vytáhla foťák a zaklekla na mokrý asfalt, a kolena a lokty okamžitě nasákly, ale co bych pro fotku neudělala. :-D Stálo to za to. Stejně pak ještě chvíli krápalo a do kopce se člověk zapotil raz dva, nešlo tedy zůstat v suchu.
U Pölvenalm jsem se tedy napojila na značku a proběhla si tak začátek nedělního závodu Pölventrail. I když jsem byla unavená, stejně jsem běžela a říkala si, jaké by to bylo taky závodit tři dny v kuse. Trasa byla rozbahněná a podmáčená a byly na ní ještě patrné vzorky běžeckých bot. V lese po vrstevnici se běželo krásně, i když s hůlkama by to při závodě fakt nešlo, pěšina byla tak pro jednoho. Nad Franzlalm pěšina vyjde z lesa a prudce se zlomí do svahu, který silně připomíná černou sjezdovku ale není. Částečně je zavřený a jsou zde stroje, snad to nějak upravují kvůli padajícímu kamení nebo sesuvům nebo jen těžbě dřeva, nevím, ale bylo to už loni. Je zde sice serpentina, ale všechno bylo tak zablácené a kluzké, že jsem byla ráda za ty hole, bez nich bych jela šusem dolů. V závodě to musel být masakr.
Nahoře se vyleze do prostoru před vchodem tunelu Stollen - Peppenau, dnes nepoužíváného. Dál se běží lesem kolem východního cípu kopce až k opačnému konci tunelu,kde se cesty dělí. Závodní trasa vede dále spíš po vrstevnici směrem na Bad Häring a turistická přes vrcholy se stáčí doleva pod vysokou kolmou skalní stěnu a za ní už prudce do svahu.
K prvním dvěma křížům na vrcholu je to cca 1,6 km ale stále prudce vzhůru (přes 600 výškových metrů). Přes skály i lesem, přes kameny i suť, přes dvě krásné vyhlídky s lavečkami na příhodných místech. Výhledy zde ještě nejsou široké ani daleké, ale přesto nádherné. Dokonce ještě před nástupem do svahu jsem objevila na odbočce jedno krásné místo, zrovna, když se převalil nízký mrak a vykoukla modrá obloha.
U druhé vyhlídky, Kaiserblicku, jsem zahlédla nad sebou dvě osoby, asi otce s dítětem, ale byli celkem rychlí. Tedy doháněla jsem je ale zároveň jsem nechtěla jít s nimi, tak jsem se zdržovala focením a nevadilo mi to. Když jsem vylezla nahoru k rozcestí, šla jsem nejdřívě doprava k Schwoicher Kreuz, kde jsem se opět zdržela focením, už konečně s výhledy, i když pod mrakem, a pak až na vrchol Klainer Pölven kde se nachází kříž Söller Kreuz, odtud je výhled na Söll a na všechny moje kopečky-Brandsatdl, Hohe Salve, Scheffauer v mracích a v dálce i na Kitzbüheler Horn.
Odtud vede cesta opět prudce dolů, ale naštěstí jen do sedýlka mezi oběma vrcholy. Odtud se dá sestoupit nejkratší cestou zpátky do města, kde jste po nějakých dvou kilometrech kolena lámajícího klesání, nebo i běhu, kdo se odváží po pastvině ohraničené ostnatým dobytčím drátem.
Já šla ale dál, takže opět stoupání do svahu, ale nyní už kratší. Kopec má takový tvar, že to vypadá jakobych ho obcházela zprava po vrstevnici, ale jde se prakticky po hřebeni, jen les je hustý a brání výhledům. Kousek výš nad rozcestníkem se nachází stará turistická chata, dobře udržovaná a vybavená pro přečkání noci, a snad i více dní, Schutzhütte. Hned bych se tu utábořila na víkend. :-) Kdyby tudy nechodilo tolik turistů.
Dalším křížem na trase je Mittagskogel s výhledem na údolí řeky Inn. Prakticky u všech křížů jsou lavečky, a v létě by zde čověk strávil hodiny rozjímáním. Mě ale byla dost zima, takže na tričko a tenkou mikinu s dlouhým rukávem jsem navlékla ještě jedno triko s krátkým a šustku (víc se mi nějak nechtělo tahat, při té váze zrcadlovky). Naštěstí jsem měla i rukavice a čelenku. Pokračovala jsem dál abych se zahřála. Stejně nebylo až tak co fotit, i když je pravda, že jsem se vždycky zasekla nad něčím a zkoušela všemožná nastavení foťáku (chtělo by to oprášit znalosti, no a taky oprášit optiku i zevnitř, na což se chystám už dlouho).
Čtvrtým a posledním křížem, o kterém zde vím (a na mapě jsem jiný nenašla), je Pölvenkreuz na samém západním konci. Odtud je při dobré viditelnosti výhled až k Innsbrucku a pokud člověk trošku popoleze správným směrem, tak i na Grossglockner, který je kupodivu stejně vzdálený vzdušnou čarou jako Innsburck (cca 63km). U tohoto kříže je i krásná malá kaplička, respektive Boží muka a samozřejmě lavečka. Také jsem zde našla malý poklad v podobě zapomenutého pěkného černého šátku s potiskem, a tak nějak trošku ukrytého redbullu pod lavečkou (podotýkám že v složení bylo v arabštině), který jsem si taky přivlastnila, jelikož byl naprosto nedotčený a škoda ho. Ono já sice moc věcí neztrácím ale beru to tak, že bych mohla, a kdo to moje najde taky mu to třeba nějak pomůže nebo udělá radost. Už loni jsem tu našla malý nožík , asi na houby. Aspoň to člověk „uklidí“. :-D
Dál už se pěšina pomalu svažuje zase směrem k Söll.
Zezačátku to vypadá na pohodový sešup ale najednou se zleva objeví díra a vysoká skalní stěna Pölvenu. Takže hole opatrně do jedné ruky a sestoupit po skále s pár ocelovými lany pod stěnu a pak ještě po jednom žebříku o kus níž. Ale pro šikuly je to hračka, dá se v pohodě chytit, snad možná menší jedinci při nástupu na žebřík nebo seskočení mohou mít pocit krátkých nohou. I odtud jsou parádní výhledy na Hohe Salve a statky rozeseté po svazích. Pod stěnou se pokračuje ovšem opět příkrým svahem lesem dolů, až k rozcestníku, kde se dá zvolit prudší sestup přímo k cyklostezce Wanderweg60 nebo šotolinové serpentiny vedoucí směrem k statku Lengau o kousek dál, kudy jsem se vydala já, abych mohla popoběhnout. Odtud už je cesta příjemná, a opět se napojuje na trasu Pölventrailu, a ke konci i na kousek trasy Kaisermaratonu. No takže tohle byl jakože „výklus“ po závodě. :-D Nee, kecám, ty kopce nebyly moc odpočinkové, ale nikam jsem se nehnala. Okruh o 18km a + 1400m mi zabral skoro sedm hodin, i s focením teda.
Druhý den jsem ale opět nebyla schopná vstát nějak brzo, přestože dopolední počasí lákalo vyrazit ven, únava je u mě jako záklopka přívodu energie a chuti něco podnikat. Hlava by chtěla ale tělo ne. Nicméně k večeru jsem se už stejně potřebovala provětrat, a tak jsem vyrazila ven. Tentokrát nalehko, bez foťáku, jen s mobilem a šustkou. Zkusila jsem jít novou cestou na Hohe Salve- čili za spodní stanicí lanovky přes potok a kolem kapličky, serpentinami pod lanovkou. Pěkná trasa, ze začátku jsem se snažila i běžet, i když bych to neměla vůbec zapotřebí, spíš kvůli časovému presu. Vyrazila jsem až po třetí hodině. Postupně jsem ale přidávala úseky chůze. Ale pořád jsem se posouvala vzhůru celkem rychle. Bohužel asi po dvou kilometrech jsem narazila na zákaz, alespoň co jsem z němčiny vyrozumněla, a musela se tudíž (nebo jsem to aspoň nechtěla riskovat) napojit tunelem na asfaltku a po ní pokračovat pod Salvenmooser Koglem až k Höchsöll. Po cestě jsem ještě potkávala dost turistů, i když směrem na Hohe Salve už nikdo nešel. Od Hexenwasser (to samé jako Hochsöll, stanice lanovky a restaurace) jsem si zopakovala pěkně kus trasy Kaisermaratonu, té prudké po sjezdovce, blee. Ale vyšplhala jsem to.
Dolů šlo pár lidí a začínalo se ochlazovat s přibývající hodinou, ale chtěla jsem to dát až na vrchol, s tím, že zpátky seběhnu druhou stranou, kterou už znám.
U Keatalm jsem se vydala kolem přestupní stanice lanovky přímo nahoru (odtud trasa maratonu ještě pokračovala po vrstevnici dookola kopce).
Pěšina opět jako kozí stezka, rozbahněná a prudká, mezi velkými kameny a drny. Přes svah nebylo vidět vrchol, jen nad hlavou mi několikrát zakroužil paraglidista. Docela jsem mu záviděla. Při vyběhnutí svahu už dost foukalo, takže na poslední zatáčky jsem oblékla šustku. Konečně jsem byla nahoře. Tentokrát o poznání rychleji než v sobotu. :-D
Nahoře ani noha. Cvakla jsem pár snímků, na západ slunce bych nečekala ani kdybych měla čelovku, byla vážně kosa a navíc všude na obzoru mraky. Začátek seběhu je dost prudký, trošku jsem to musela rozdýchat, nebylo mi vůbec dobře a nějak mě i tlačilo na hrudi, ale asi to bylo jen z únavy a chladu, přecijen jsem stále vykašlávala něco z těch průdušek. Hned pod první serpentinou jsem potkala cyklistu, šlapal pěkně, ale určo tam měl i elektriku, nevypadal na to, že by to vyjel sám. Tak jsem ho aspoň pozvednutím ruky povzbudila. Chvíli mi trvalo než jsem se zahřála, seběh je super ale tento sklon už mi moc nesedí a většina je asfalt, což už vůbec není žádný med. Ale aspoň to jakžtakž odsýpalo. Pod Kraftalm jsme se málem udusila, neb tu na všechny pastviny vylili kraví močku, a pod Hochsöll ještě vyfotila roztomilé kozy a kravičky, a už jsem utíkala rovnou dolů bez zastávky. No dala jsem si pěkně do těla. Trošku jsem se bála, že toho bude moc ale opravdu jsem si nemohla pomoct. Čas v Tyrolsku se krátil moc rychle a snad jen kdybych tam byla dva týdny, mohla bych každý druhý den odpočívat.
Měla jsem v plánu vyjet ještě na kole na Kitzbüheler Horn, ale poté co mi teta řekla, jak jsou ty elektrokola těžká a napoprvé hůře ovladatelná, jsem naznala, že to nemá smysl, když je navíc tak chladno. Tak snad příští rok.
Zbýval mi tedy jeden den a věděla jsem, že chci vidět něco nového. Na to jsem se ale musela trošku vyspat.
„Enjoy nature and live.“ Berenique