Sobotní ráno bylo chladné a zamlžené ale rozhodně zde byla naděje, že se to protrhá a přes den bude lépe než v pátek. Moc jsem toho nenaspala, unavená po čtvrtečním výběhu na Scheffauer a probděné noci, jsem se vzbudila, když teta odcházela do práce a pak jsem jen ležela než byl čas vstát. V klidu jsem se nasnídala, klasickou vločkovou kaši s ovocem, čaj a kávu. Společnost mi dělal tetin přítel Pepa, který mě všemožně povzbuzoval.
Bylo to pro mě jiné, než když jsem doma. To jsem sama se sebou většinu cesty na závod a před startem. Tady jsem moc času a prostoru se tím nějak blíž zaobývat neměla. Ale asi to bylo dobře. Na start jsem šla brzo, před devátou, což bylo taky dobře, protože jsem tam nějak nemohla najít místo, kde se odevzdávaly batohy putující do prostoru cíle. I když jsem se ptala, tak jsem to tam nakonec celé několikrát obkroužila než mi došlo kterým "nach rechts" směrem se mám vydat. Jelikož Andreas s Jonasem, se kterými jsem se tu seznámila, už museli odjet a nemohli mě tak podpořit na startu, a nikoho jiného jsem tu neznala, šla jsem zkrátka v určeném čase na start, stoupla si tak nějak doprostřed pole a jen koukala okolo na borce a borky. Z úvodního slova jsem pochytila jen přivítání favoritů a good luck. Nevím teď přesně název skladby před startem ale myslím že to bylo něco do Hanse Zimmra, takže atmosféra se dala krájet skoro jako při Vltavě. Startovalo nás kolem 500, nevím kolik lidí nedokončilo nebo se nepostavilo na start vůbec, takže trvalo chvíli než se člověk rozběhl.
Prvních 7,7 km byl okruh od Söll směrem na západ, teda opačným směrem než se běželo zbytek trasy po druhém průběhu městem. Myslím, že jsem to ani nijak nepřepálila. Ono to ani nešlo. Prvních pár kilometrů bylo mezi statky po asfaltce a mě hořela lýtka i holeně a myslela jsem na to jak to bolí. Vítaným rozptýlením bylo fandění místních obyvatel, a to i těch zvířecích, což byly kravky, které se na jedné pastvině řítily směrem dolů k nám běžcům a zvonily přitom hlasitě svými zvonci. Na otočce to začalo stoupat a já do toho dupala co to šlo ale zároveň ještě ne na krev, protože se mi nechtělo hned na začátku přecházet do chůze. A tak jsem alespoň posbírala pár slabších skalpů. Následovala relativně rovinka lesem a seběh zpět do Söl. To jsem si už konečně užívala a nohy se mimo asfalt trošku uvolnily. Navíc tyto pěšiny znám z dřívějška, takže o to lépe se mi běželo. Při průběhu městem jsem si ovšem už zase na asfaltu říkala, že by mi stačila ta desítka.
Po výběhu za město se kolem statků odbočilo do kopečků, ale tuto část si až tak nepamatuju. Vesměs stejné pocity a povrchy jako na všech závodech. Stoupání lesem po šotolině mi připomnělo začátek Jesenické 60 před Rejvízem. Pak tam byl jeden dost prudký lesní seběh, kde jsem teda brzdila tak tak do protisvahu v každé zatáčce, které byly nahuštěny těsně za sebou. Vzhledem k tomu, že den předtím a přes noc dost pršelo, tak kde nebyl asfalt nebo pevnější povrch, bylo pořádné bláto. Počasí se střídalo, do kopce bylo dost teplo, celou dobu jsem běžela jen v tričku a návlecích na ruce, k tomu čelenka, tunel na krk a rukavice. Samozřejmě jsem měla i batůžek s povinnou výbavou, ale příště bych se radši ověsila jak vánoční stromeček a ušetřila váhu na zádech. Ale jistota je jistota, přecijen nahoře napadl přes noc sníh a já počítala s tím, že budu na trati déle. I když vesměs ze všech závodů mám zkušenost, že nakonec skoro nic co táhnu navíc, neptřebuji. Někde v prvním souvislejším stoupání, ještě před občerstvovačkou na Rübezahlalm (19,5km), mě dohnal jeden z Čechů, což bylo příjemné povzbuzení, prohodit pár slov a nebýt v tom tak sama. Nedokázala jsem se ho hned držet ale stoupání bylo dlouhé a nakonec jsem ho kupodivu předběhla a až do cíle už ho neviděla.
Občerstvovačky byly fajn, vesměs na každé jsem se napila vody nebo ionťáku, nebo obojího. Kupodivu mi to tentokrát sedlo i na žaludek, který prakticky vůbec nezlobil. Navíc ionťák byl až na jednu občerstvovačku vždy vlažný a tak se dal pít bez následků. Jinak jsem prakticky nejedla, nejsem zvyklá se ládovat. Vlastně kromě pití jsem to odběhla na kolečko banánu, kostičku nějaké tyčky v čokoládě a plátek bramboru se solí. Opravdový hlad jsem cítila až na 40km před tím nejhorším stoupáním a v cíli.
Pokud to šlo, mohl se člověk i kochat výhledy. Po obloze se převalovaly mraky a počasí se stále měnilo. Při výšlapu na Hartkaiser se přivalil jeden, ze kterého dokonce padal sníh s deštěm. To už jsem ale stejně měla rukavice. Nahoře byly zbytky nočního sněhu, dost mokrého, tajícího na slunci, a také na odkrytých místech dost foukalo. Bojovala jsem se zimou, ale hrozně se mi nechtělo vytahovat a oblékat šustku. Zato jsem nebyla líná si udělat pár fotek někde na 22 kilometru. Chvíli jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem si trasu nějak nezkrátila, protože od občerstvovačky jsem běžela s úplně jinými běžci než k ní, ale značka 23.km mě za chvíli uklidnila. Běželo se lesní vrstevnicí směrem k Brandstadlu. V lese to bylo i přes hroznou zimu krásně magické. Z jehličnatých stromů odpadával tající sníh, sem tam se zatřpytil na sluníčku a běželo se krásně. Hlavně člověk už věděl že je za půlkou, i když co se týká obtížnosti, to moc velká úleva nebyla. Jedna otočka byla ještě před vrcholem a člověk tady probíhal po červeném koberci zimní prosklenou terasou restaurace Tanzbodenalm, mezi lidmi, kteří mu za přispění moderátora s mikrofonem, hlasitě fandili zvoníce opět na tradiční kravské zvonce. Pak mám trošku okno na trase, ale vím, že nasledující seběh byl dost dlouhý na to abych nahnala nějaký čas i za cenu toho, že to dost bolelo. Někde v další části, alespoň myslím, byla ještě zajímavá občerstvovačka, při které se procházelo přímo skrz kravín... no tam jsem sotva tak vypila trochu ionťáku, abych se v tom smrádku nepozvracela, ale bylo to legrační, když člověk nevěděl kam běží a šipky vedly do vrat a dovnitř do tmy nebylo vidět. Hned poté následoval strmý šplh takovými kozími serpentinami, kde jsem si říkala, že to je jako šplhat po hromadě z kravinců a bláta smíchaného s břečkou sněhu a posypaného drny trávy. No hrůza, člověk neměl sílu ani jít, natož běžet, a na každým kroku klouzal zpátky. No přesnější popis trasy už nevydoluji, protože tohle stoupání na Hohe Salve jsem předtím nikdy nešla.
Světlý moment nastal po seběhu na Hochsöll, neboli Hexenwasser, kde se probíhalo velmi slušným špalírem diváků a moderátor, když to stihl, hlásil jméno a národnost a ještě si s člověkem plácl. Hned za stodolou, naštěstí relativně z dohledu, se ovšem už zase valilo do prudkého kopce. Odtud už člověk, pokud mu to poloha "zlomen v pase" dovolovala, koukal vzhůru na zasněžený svah Hohe Salve, který vlastně za celou dobu vidět nebyl. Tam jsem se snažila aspoň občas někoho držet. Bohužel už mě předbíhaly zpátky holky, co jsem někde vzala cestou dolů.
Co mě překvapilo, byly ještě dva celkem slušné seběhy po 36. km, kdy mi to ještě kupodivu běželo kolem 4:35/km, a pak už následoval poslední krpál, který jsem si před rokem už prošla. To už jsem na hodinky koukala snad každých dvacet vteřin a stála častěji stála než se posouvala dopředu. Ještě dvakrát projít pod lanovkou, pěšinkou mimo cestu na jednu stranu, ostrá zatáčka a posledních 60 metrů špalírem diváků pod modrou nafukovačku do cíle. To už jsem věděla, že to mám za sebou, ale nahoře bylo bahno a jak mě poslali abych šla o kus dál bokem sněhem, tak právě na tom sněhu, na posledních snad pěti metrech, mi to krásně podklouzlo a já spadla na ten blátosníh. No paráda, ale zasmáli jsme se s okolními běžci (já jen poznamenala, že jsem běžela celou dobu čistá) a v cíli byl ten okamžik vzápětí zapomenut.
V cíli jsem dostala na krk finisherskou medaili a pokračovala dál...nejdřív do prostoru vedle stanice lanovky, kde byly lavice a stoly s občerstvením. Šla jsem s davem a nabrala si co šlo...teda na co jsem měla nejvíc chuť. Mramorová bábovka a brownies, rumové perníčky (mňam, ty jsem neměla roky), pomeranče na osvěžení, plechovku bio coly od redbullu (ta šla do báglu) a pivko, které jsem ale pak věnovala, asi bych ho moc nevypila. Chvíli jsem jedla a kecala s borcema okolo ale začala mi být kosa, tak jsem si šla pro bágl. Ty byly v prostoru nástupu na lanovku, kde to je skoro otevřené, málem jsem tam zmrzla. Navíc se šlo po schodech dolů...bylo to jako jít do sklepa. Převléct jsem se musela zase nahoře, kde bylo to občerstvení. Bohužel tam bylo dost málo místa, jak stále dobíhali další běžci. Tak jsem se snažila převléct co nejrychleji, hlavně teda kvůli zimě. Co mi vážně zkazilo náladu, byl gel, který jsem si vzala asi v půlce závodu, s tím, že ho použiju až bude nejhůř, a dala si ho do menší kapsy batohu. Bohužel jsem si nevšimla, že už byly gely otevřené k přímé spotřebě. Tudíž se mi pohybem a následným ukládáním věcí do báglu, vymáčkl pěkně mezi kapesníčky, hodinky, šátky a další věci. Zjistila jsem to hned, jak jsem se chtěla převléct, naštěstí. Ruce jsem jakž takž utřela, převlékla se a pak už na to radši nešahala. Ještě jsem se pokochala pohledem kolem, udělala pár fotek, vyzvedla si finisherské tričko (málem bych si ani nevšimla toho stánku) a šla hledat lanovku zpátky dolů. Nedošlo mi, že je jich tam víc, takže u první jsem narazila, když chtěl pán abych zaplatila. Naštěstí ta pravá do Söll byla zadarmo a za dvacet minut jsem byla dole. Ještě jsem si teda dala výklus od lanovky do města, kolem všech těch kulhajících běžců, a pak hurá do sprchy a zlikvidovat tu gelovou pohromu.
Na vyhlášení jsem šla až na poslední chvíli, moc se mi tam samotné nechtělo. Sedla jsem si jako den předtím, trošku dál od podia, kde bylo víc místa. Docela to trvalo a já se trochu nudila, když jsem si neměla s kým pokecat, tak jsem aspoň zkusila najít výsledky na mobilu. Že jsem měla krásný čas, to jsem věděla. Vždyť jsem doběhla ani ne čtvrt hodiny za osobákem z Jesenického maratonu, ale když jsem u svého jména uviděla dvojku, jakože druhé místo v kategorii, to mi vstoupily slzy do očí. Popravdě přesně o tom jsem snila od té chvíle, co jsem si zaplatila startovné. Chvíli jsem šílela tam někde uvnitř a pak se přesunula blíž k podiu a sundala si bundu, abych mohla nahoru až mě zavolají. První v kategorii byla další Češka, takže radost dvojnásobná, alespoň jsme si řekly ahoj a pak trošku pokecaly.
Dostala jsem dřevěnou trofej s vyřezaným profilem trati, kterou si vyjímečně vystavím (minimálně do konce roku a jako připomínku toho, že sny a cíle se dají splnit).
Na vyhlášení jsem zůstala až do konce a pak se ještě loudala večerním městem, abych si tu chvíli vychutnala i o samotě. Večer jsem usnula v rámci možností, nee že bych nebyla zničená, ale nee víc než jindy. Bolel mě jen ukazováček a nehet na pravé noze. Myslím, že jsem si to opravdu užila, i s tou pohodou a krásnými výhledy, i s tím trápením na konci.
"Enjoy nature and live." Berenique