Söll 2017- příjezd a Scheffauer "must have".

Návštěva tety v Tyrolsku a s tím spojené závody a běhy v horách, byla poslední velká plánovaná akce v tomto roce. V létě už to na trénink nevyšlo, takže nezbývalo než odběhat co se dá doma a odjet až v říjnu. Po horkém a unaveném červenci a velmi vydařeném srpnu (3x bedna ze 3 závodů), přišlo pracovní září, vleklé nachlazení a do toho ještě celkem náročné delší běhy. Koncem měsíce už to všechno bylo tak nalevačku, finančně, časově i zdravotně, že jsem úplně ztratila motivaci. Ale nezbývalo mi než se to snažit pustit z hlavy a ono to nějak dopadne. A dopadlo to dobře, vesmír mě má stále rád. :-)

Víkend před odjezdem jsem si po dlouhé době trošku vylila hlavu na svatbě mojí milované sestřenky Alenky. Je jako moje mladší ségra, tak jsme zavzpomínaly a celé to bylo fajn. Alespoň jsem na chvíli vypla. V neděli po oslavě jsem ještě stihla po obědě vychodit kocovinu na horách, kde jsme se prošli se známým z Ramzové přes Smrrk do Ostružné. Na kocovinu dobrý, ale na moje nachlazení moc ne, takže pak už jsem se jen léčila. Nee, že by to pomohlo. Ve středu jsem vyrazila vlakem do Rakouska, s přestupem ve Vídni, kde jsem měla víc jak hodinu čas, a tak jsem se prošla alespoň do parku kousek od nádraží. Všude kolem se staví ohromné budovy a já si připada spíš jako někde v Dubaji než na v Rakousku. Ono všudypřítomné ženy v šátcích nebo muži v turbanech tomu vídeňskému Hauptbahnhof taky dodávají úplně jinou atmosféru.

Druhá polovina byla utrpění, jelikož mě tak škrábalo v krku, že mi při kašli vypadla i kontaktní čočka a kolem mě už neseděl skoro nikdo. :-D Naštěstí to pak povolilo. Z Kufsteinu jsem chtěla jít pěšky, ale s báglem o váze 17kg jít přes kopec 13km...no to už bych asi nedala, tak jsem holt dala 4,50 euro za autobus a ušetřila síly na večerní proběhnutí na Salvenmooser Kogel, abych si užila krásný západ slunce a potkala už pár běžců. Tento menší vrchol leží ve výšce 1238 metrů, asi v půlce stoupání na Hohe Salve. Dvanáct kilometrů s nastoupnými 600 metry mi jako večerní proběhnutí stačilo. Vůbec to nešlo a já se začala ještě víc bát soboty.

Druhý den jsem ráno nikam nespěchala, vyspala jsem se dobře, vzhledem k tomu, že jsem byla ještě sama a příbuzní se měli vrátit až v pátek odpoledne. Bylo opravdu krásně, prakticky letní počasí. Jenže já si snídani trošku protáhla a stále se nemohla rozhodnout kam vyrazím. Bojovala jsem s pocitem, že chci někam vysoko abych viděla daleko, ale zároveň s pocitem únavy a nemoci před závodem. Nakonec stejně vyhrálo mé dobrodružnější já.

Vyrazila jsem v deset hodin, s batůžkem, zrcadlovkou, takže ne úplně nalehko...nechtěla jsem se nikam hnát, jen popoběhnout někam výš a něco pofotit. Na neznámé vrcholy jsem si netroufla, takže jediným cílem byl Scheffauer, no a kdyby to nešlo tak alespoň oběhnout Hintersteiner see. Ale ono to celkem šlo. Zezačátku volnější běh- ze Söll vede nejkratší cesta po cykostezce a ten tvrdej povrch se nohám vůbec nelíbil, a jak skončí stezka, tak už se to zase docela zvedá. Zhruba po osmi kilometrech, nad Hintersteinerem, už stezka uhnula opravdu do kopce a po chvíli šplhání se otevřel první výhled na jezero, orámovaný kopečky a sem tam do oranžova zbarvenými stromy. Tuto cestu jsem loni běžela pouze dolů. Začaly se otevírat výhledy a přibylo listnáčů, takže kolem cesty vedoucí serpentinami k Steiner Hochalm, poslední chatě pod Scheffauerem, to hrálo všemi podzimními barvami. No a když k tomu ještě svítilo sluníčko, byl to horský podzim v té nejkrásnější podobě, který od nás, ze smogem a vhlkými mlhami obalených nížin ani neznáme.

Od chaty už je to na vrchol jen 2,3 kilometry, ale zato pořádně strmě po pastvině, lesem, přes suťové pole a po skálách mezi klečí s pár stupačkami a žebříky. Ale každopádně je to celkem snadná cesta a výhledy stojí za to. Po cestě jsem předběhla i pár turistů, a to se mi nešlo v únavě zrovna nejlíp, zvlášť když jsem každou chvíli musela vychrchlat bordýlek z průdušek. Ale i tak jsem se snažila, radši vždycky trošku máknu než se tam plácat celý den...tolik času jsem stejně už neměla. Trošku mě zmáhalo horko. Na té jižní stěně to bylo celkem peklo, být to v létě, tak určitě vyrazím brzo ráno. I teď kolem dvanácté to vážně opékalo, a nahoře k tomu foukal dost čerstvý vítr. Ale nebyl to vítr, co mi vehnalo slzy do očí. Ten pocit, když mi chybělo posledních pár metrů k místu, které mě před rokem tak okouzlilo. Ten pocit, že tam jsem znova, ty výhledy do okolí a na vzdálené Vysoké Taury pokryté sněhem, kříž lesknoucí se na vrcholu, a to, že jsem se tam vůbec dnes dokázala vyšplhat....to mě všechno tak dojalo.

Na vrchlu bylo jen pár lidí, spíše se slunili v závětří pod vrcholem. Já se taky přioblékla, udělala pár fotek a sedla si níž. Foukalo celkem dost ale s tím sluníčkem se to dalo vydržet. Na vrcholu jsem byla kolem půl druhé a dolů šla tak za hodinku. Za chvíli po mě dorazili na vrchol další turisté, otec se synem z Německa, které jsem po cestě míjela. Navzájem jsme si alespoň udělali fotky a trošku jsme si popovídali (co angličtina dovolila), když jsme zjistili, že se účastníme všichni nějakých závodů v rámci Tour de Tirol tento víkend. Andreas a Jonas běželi poté v pátek desítku, a já se chystala na sobotní maraton. Tak jsme si slíbili držet si navzájem palce. Ale to bych nebyla já, abych nezkusila nové známé najít a zkontaktovat. Takže nakonec jsem jim šla v pátek i fandit na start, držet bundy (fakt nehorázně pršelo ke konci, tak se alespoň mohli hned obléct), a večer jsem měla s kým posedět na vyhlášení a necítila se jako naprostý cizinec, protože moje němčina se sama přes noc neobnoví. Celé to bylo fakt super.

Z Scheffaueru jsem se vracela k Hintersteiner See stejnou cestou, docela jsem se loudala, abych si ten den nahoře užila a ještě udělala pár fotek, protože okolí už trošku zlátlo jak se sluníčko posouvalo níž k obzoru. No a jednoduše se mi nechtělo dolů. A po suťovisku to ani rychle nešlo, kolikrát mi to pěkně podjelo, až pod chatou a od jezera dolů jsem to zas rozběhla. Od jezera trošku jinou stranou, opět už mi známou z loňského léta. Poslední kiláky po cyklostezce už trošku bolely, a bylo jasné že odběhnout si 27 kiláků přes 2111m vysoký kopeček není zrovna optimální ladění formy dva dny před horským maratonem. Nebo že by bylo? :-D

V pátek jsem tedy zůstala vesměs zalezlá doma a šla se projít jen na start té desítky a na vyhlášení. Večer jsem se snažila padnout za vlast ale nedařilo se. Byla jsem stále namožená nervózní před startem, a také se v noci o slovo přihlásil kašel. Zkrátka jsem se moc nevyspala. Naštěstí jsem byla při pátečním vyzvedávání startovního čísla upozorněna, že se sobotní start přesouvá až na půl desátou, což mi dost pomohlo to ráno zvládnout. Usínala jsem s pocitem, že ten dnešek za to stál.

"Enjoy nature and live." Berenique