Ten čas tak letí.... zima je fuč, jaro letos převlečené za léto a najednou květen a s ním už moje pátá Jesenická stovka.
Zimní objemovou přípravu jsem byla nucena nechat až na poslední chvíli, a tak se mi podařilo v březnu a v dubnu natočit kolem 400km za měsíc. Doufala jsem, že to bude stačit. Bohužel tyto objemy nezahrnovaly jediný závod, což mě dost mrzelo, ale o to víc jsem byla natěšená na ten první a rovnou nejdelší letos. V posledním týdnu před stovkou už jsem se snažila trošku odpočívat a spíš sledovala, co mě kde bolí a jestli to bude na běh nebo ne. Pár dní před závodem jsem si skřípla nějaký nerv mezi žebry když jsem celý den ryla trávník na nový záhon a nemohla spát ani dýchat, a dva dny před startem jsem si udělala obří puchýř na patě, když jsem v rámci odpočinku a nakupování "jen " nachodila 10 kilometrů po Olomouci v nevhodných botech naboso. Ani jeden problém se nakonec ale při závodě neprojevil.
Do Šumperka jsem odjela v pátek zase hned odpoledne. Vím, že to mám kousek, ale ráda si zaberu v tělocvičně oblíbené místečko a pak už jen pozoruju dění okolo. Navíc kdyby se vyskytl nějaký problém, je ještě spousta času ho do startu vyřešit. Už se mi jednou stalo, že jsem zapomněla běžecké trčko, ale stihla si ho jít koupit.
Do registrace jsem jen čekala na místě. Pak jsem odpočívala, jedla, chodila na záchod a bloumala očima po přicházejících běžcích. Prostě klídeček. Většinou jezdím na závody sama, což mě trošku mrzí, ale už jsem si zvykla nasávat atmosféru, stupňovat si v sobě nervozitu a občas s někým pokecat.
O něco později jsem ještě musela řešit baterku v mobilu, která povážlivě klesala. Měla jsem sice externí ale spíš kvůli hodinkám a na druhý den. Nebylo ještě ani sedm hodin, tak jsem si zaběhla dokoupit vodu a banány. Původně jsem chtěla na kafe, ale kavárna v Kauflandu nebyla to co jsem hledala, takže jsem nakonec skončila v hospodě Pod Kaštanem. Dala jsem si zcela netradičně dvě malé desítky a mezitím měla mobil v zásuvce. Jenže než by se dobil do 100% tak já bych byla sťatá pod obraz, tak jsem to před osmou vzdala a vrátila se na základnu. Nevím, jestli ty dvě pivka do jedenácti večer vyprchala ale jestli mě ovlivnily na startu, tak jen pozitivně. Možná jsem je měla doplňovat i během závodu, ale to už jsem si pak v odpoledním horku netroufla.
Zbytek večera utekl jako voda...než se člověk převlékl, všechno zkontroloval, desetkrát přehrabal a přehodnotil obsah batohu, tak to vyplnilo ten čas pěkně. Někdo si stihl i zdřímnout. Ještě jsem dostala gps sledovací krabičku, o kterou jsem se teda nijak moc nehlásila, ale měla jsem ji i už dvakrát, tak proč ne. Stejně o ní člověk během závodu ani neví. Po desáté hodině proběhla tombola, a světe div se, vyhrála jsem jednu ze tří cen. Jako naschvál šlo ovšem zase o startovné na další závod...přitom už nemám ani v čem běhat. Ale radost jsem měla. Hostýnskou osmu jsem ještě nešla a ráda bych se tam podívala. Jen budu muset hodně dobře zregenerovat a vymyslet co půjdu naplno, protože týden po ní je Jesenický maraton a ten jsem chtěla dát dobře, když jsem loni nebyla. No uvidíme, srpen je ještě daleko.
Start proběhl poměrně v klidu, nebo spíš jako vždycky... chrti vepředu hned vyrazili, pak stíhačky, a pak zbytek, který se trošku zašpuntoval nazačátku, jak jsem si všimla na videu, a který stejně nikam nespěchal. :-) Já nikdy nedokážu jít pomalu a šetřit se, takže jsem vyrazila dopředu. Běželo se mi celkem dobře a nemusela jsem se nijak moc nutit. Navíc bylo celý den celkem chladno, takže jsem se potřebovala zahřát...což je otázka prvního stoupání k Tulince. :-D Asi že jsem byla odpočatá a nevyzávoděná, nechtělo se mi zpomalovat ani když jsem si táhla na zádech budoucí vítězku. Vlastně jsem věděla, že to tempo nevydržím, ale naděje umírá poslední a když už nic, tak jsem aspoň holky trošku vystrašila- no co kdybych měla nějakou zázračnou formu, ne? :-D
Trošku jsme se přetahovaly, ale do Branné jsem ještě doběhla první, bohužel jen o pár sekund, takže jsem si ani nesedla abych vyklepala kamínky z boty, což mi zajistilo nakonec krásné dva puchýře a roztrhlou kompresku. Byla jsem tak líná je vyndat, že jsem si na to nevzpomněla ani na Skřítku, kdy už mi moc o bednu nešlo. Takže pro příště-raději 2 minuty ztratit než se pak nechat bolestí brzdit a doufat, že se to samo zase nějak vyklepe :-D. Já mám tu smůlu, že když mám někdy to štěstí s někým běžet, tak to není moc často. Všimla jsem si , že holky v podstatě mají s sebou někoho s kým běží, a nebo mají to štěstí že se k nim někdo přidá. Já se občas za někoho pověsím, někdy i tahám ale chybí mi trošku ta jistota, že to tak bude celou dobu...pro mě se nikdo neobětuje. Hned první taková krize přišla samozřejmě na úseku před skálami Tři kameny, kde to vážně nesnáším. Ne proto, že se běží v noci, ale proto, že tam bývám poprvé sama rok co rok minimálně kus cesty. Letos tam navíc vysypali novej hrubej štěrk, po kterým se skoro ani běžet nedalo, takže jsem se pořád zastavovala a otáčela, jestli mě někdo nedohání....abych měla důvod přidat do kroku a být odtama rychle pryč. No nedohnal, ani světla čelovek jsem za sebou neviděla, a to jsem i svoji na chvíli zhasla. Vždycky si takhle na chvíli vychutnám tu absolutní tmu. Možná kdybych nedělala tyhle blbosti, tak jsem byla zas na bedně :-D
Z Branné jsem se ještě snažila držet vepředu, ale první jsem už nebyla. Hlavně jsem si hlídala pěchotní srub, neb jsem měla zafixováno, že jsem tu kontrolu jednou minula...letos bez problému. Po seběhu do Ramzové už jsem se cítila jako doma, protože zde začíná klasická trasa Yes maratonu a také většiny výletů do Jeseníků. Na kontrole u Vražedného potoka pro změnu chyběly kleštičky, takže foto kontroly pro sichr, nabrat vodu a vzhůru na stoupání. Letos mi to dalo zabrat, hlavně druhá část na Šerák. Prostě ty kopce v zimní přípravě chyběly. Naštěstí jsem měla zezačátku k dobru oproti loňsku nějakých 50 minut, pořád jsem koukala na papírek s mezičasy na osobák, docela dobrá motivace. Ve stoupání mě ale předběhlo pár lidí a to už tak motivující nebylo. Nahoře byl navíc pořádnej mrak, vítr a zima. Chtěla jsem jít letos nalehko, takže jsem toho moc nebrala. Spocená trička mě studila ale šustka od Tilaku aspoň před větrem ochránila. Rukavice jsem měla ale jen cyklo kvůli trekovým holím, a prsty mi mrzly a fialověly. Ale co chceš dělat, jedině pokračovat dál. Tohle se mi na trailových závodech líbí- pokud nemáš zlomenou nohu nebo infarkt, tak stejně musíš někam dojít nebo se dobelhat. Takže prostě pokračuješ dál :-D A ono se to zase zlepší. Třeba jako když uvidíš na Keprníku svítání a dole pod sebou valící se bílé mraky. Tak jsem si udělala aspoň fotečku, zamávala běžci co točil video (i když jsem v sestřihu pak stejně nebyla), a upalovala dál, konečně to bylo trošku z kopce.
Ani jsem nezapomněla odbočit směrem na Vozku, kde mě už dohnala i Eliška. Docela problém bylo klesání z Vozky dolů, to mě bolelo a popravdě bych tady uvítala metr sněhu. V tom by se člověk tak nebál, že si namlátí. Takže jsem volila jistotu se nezranit. Na Vřesové studánce jsem nabrala další vodu, dala svačinu a napíchla Suunta na exterku. Dohnala mě další žena (a vlastně už jsem od té chvíle byla čtvrtá). Ani seběh na ČH sedlo mi moc nechutnal, natož pak stoupání ze sedla na Klínovec. To bylo nekonečné a opět celou dobu nikde nikdo. Až teprv cestou na Švýcárnu ve stoupání na Malý Jezerník mě dohnalo víc lidí, včetně Filipa Smetany s kamarádem. To mě docela nakoplo. Aspoň pár slov prohodit, to pomůže.
Kolem Pradědu se už ukázalo sluníčko a při asfaltovém seběhu, kde jsem se snažila trošku zrychlit, mi už bylo celkem horko. Ale ještě jsem se nechtěla vysvlékat a nechala jsem to až na Skřítek, abych se nezdržovala. Radši jsem se zdržela vyfocením nějaké fotky a kocháním se :-) Přes hřeben na Ztracené kameny mi to zase docela běželo, a když jsem neběžela tak jsem se učila chodit rychle. Vlastně poprvý jsem na tomto závodě měla pocit, že jsem se naučila nějakou novou techniku chůze, nebo nevím ale vážně jsem nikdy tak rychle nechodila. Teď ještě to příště udržet dýl a do kopce:-)
Dalším pozitivem bylo, že mi letos prakticky nebylo špatně od žaludku. Tady se myslím vyplatil ten trénink objemů a dlouhých běhů. Už mám odzkoušeno, že nemůžu nic tvrdého, protože to prostě nerozžvýkám dostatečně abych to pak strávila. Takže nejlepší jsou přesnídávky, smoothies a měkké proteinové tyčky, které jsem letos sice neměla ale na občerstvovačkách jsem brala pomeranče útokem a to taky pomohlo. Banány jsem jedla v pátek přes den, takže na ty chuť nebyla. Na křeče netrpím, tak ani žádnou sůl nikdy neberu, jednou jsem ji zkusila s banánem ale nešlo to přes mlsnej jazyk. Fuj.
Na Skřítku jsem si civilizovaně odskočila do hospody a málem nevstala ze záchoda a ani jsem si radši moc nesedala u kluků na ty lehátka, protože mě to hrozně lákalo se na všechno vykašlat a zůstat tam s nima a užít si tu pohodu slunečnýho dne :-D Ani mě moc nerozhodilo, že mě cestou z hospody napadl vlčák. Jak já se nebojím psů, tak jsem si neuvědomila, že chci oběhnout auto ze strany, kde je méně místa a že on můj rychlý pohyb bude brát jako útok na jeho páníčky a narušení osobního prostoru. Naštěstí byl na vodítku na jehož konci byl silnej chlap, ale i tak jsem pocítila na hřbetu ruky zuby a oslintanou tlamu. Ale nejsem žádná hysterka, takže když nebyla krev tak jsem to neřešila. Hodně se tyhle věci probíraly na běžeckém fóru, ale fakt jsem neměla potřebu ty lidi nějak seřvat, když si psa vlastně drželi zkrátka a vběhla jsem tam já. :-D
Sbalila jsem do báglu co v horku už nebylo potřeba, vyhodila odpadky, NE-vyklepala kamínky z boty a za chvíli utíkala dál. Snažila jsem se teda běžet, chvílkama i s někým dalším, ale oproti loňsku to nebylo moc o nějaké spolupráci. Mě to šlo z kopce a ostatním do kopce, ale hlavně že už jsem nebyla na trati sama.
Pořád jsem si držela nějakých 45 minut na osobák. I když jsem doufala že to půjde líp, zase mě posledních 20 kiláků odrovnalo. Ještě stále mám rezervy. A to jsem se nijak neflákala, ale ty prudký kopce jsou prostě vražda a prudký seběhy hrozně bolely.
Na Bukovce jsem si musela chvíli dáchnout. Sice to není v propozicích ale pomohla mi naděje, že se pod rozhlednou bude dát dokoupit pití, a taky že dalo. Nealko pivko dost bodlo. Taky mi dost pomohlo, že jsem měla ty úseky v hlavě a až na přeběh silnice v Rejcharticích, kde jsem chtěla jít zpátky po modré, po které jsme tam doběhli v noci, a kterou jsem šla na podzim s mamkou na výletě, jsem nikde nekufrovala. Některé úseky se zdají být holt delší ale cíl se blížil. Kilometry nad stovku už jsem odpočítávala po metrech a neubíhalo to. Kromě "seběhu" z Kokeše, kde bych se nejradši už jen schoulila do klubíčka a skutálela dolů, mi už nešla ani mírně nakloněná rovinka od Nových domků do Šumperka. Jako vážně mě i zde, kilák před cílem napadlo, jak by to bylo krásné si tam sednout na lavečku a prostě sedět a nechat probíhat lidi kolem a pak přijít do cíle večer a říct, že se mi prostě nechtělo. :-D. Ale zas takovej rebel nejsem, takže jak to mám naučený, tak jsem ještě v seběhu přidala aby to ve finiši vypadalo pěkně, jakože se fakt snažím o dobrý čas.
Nakonec jsem letošních 106 kilometrů zvládla za 15:49. Dalo by se říct, že to byl osobák o 52 minut, ale podmínky a trasa se mírně lišily, tak je to stejně jen orientační zlepšení. Popravdě jsem ani neměla nějakou velkou radost, přecijen jsem měla ambice na tu bednu do třetice, ale co už. Bedna je takový to momentální "juchů", i když zrovna tady je spojená s pěknými cenami. Ale ta hlavní pozitiva si uvědomuji až časem a ta budou mít větší váhu v budoucnosti. Že jsem si po dlouhý době proběhla celý Jeseníky a navíc za jeden den. Že mi nebylo konečně špatně od žaludku, takže to vypadá že si tělo začíná zvykat. Že jsem si to vlastně docela užila, i když jsem se snažila běžet rychleji a nikde moc nezastavovat. Že mám ještě rezervy a hlavně že vím, jak se ještě posunout. Už aby byl zas květen :-D Možná by mohla být takhle stovka dvakrát do roka. Něco jako jarní a podzimní desítka nebo maraton :-D Nee, dělám si srandu, už mě zmáhá únava při psaní článku. Naštěstí letos budou ještě nějaké závody, na kterých se mohu zlepšit a potrénovat co potřebuji.
Po doběhu do cíle proběhla klasicky horká sprcha a tělesná "kultura", pak vývar s nudlemi a kofola, což mi trvalo dlouho, a pak jsem zalezla do spacáku a na nějakou chvíli vytuhla, jelikož se do mě pustila zimnice. Vždycky zapomenu vzít pořádný oblečení. Po doběhu je tělo unavené a vymrzlé a tenhle stav mi potvrdil i běžec z vedlejšího spacáku, se kterým jsme trošku klábosili večer.
Moc se mi domů vlakem nechtělo ale nakonec jsem se sbalila a o půl desáté byla doma. Než jsem vybalila bylo dost pozdě ale mohla jsem zalehnout do svých peřin a stálo to za to. Jen jsem někde asi ztratila nebo zapomněla čelovku, což je další čára přes rozpočet.
Ještě v něčem se projevil tvrdší trénink před závodem, a to v tom, že jsem už v neděli měla tu vůli jít vyklusat, a v pondělí a v úterý si jít prakticky normálně zaběhat, i když s troškou bolesti a únavy. Ta únava mě dohnala až v týdnu a moc teď dobře nespím, ale věřím že se to spraví.
Co dodat závěrem, snad jen velké dík klukům co si tenhle závod vypiplali (zrovna jsem koukala na fotky z prvního ročníku, kde jsem bohužel nebyla ale doporučuju pro zasmání :-D ). Tak jako si někdo nedovede představit běžet sto kilometrů, já si nedvedu představit celou tu organizaci, která začíná asi už bilancováním uplynulého ročníku. Zatímco nám stačí si hlídat registraci a volný první květnový víkend, oni to mají podstatně na dýl. Asi nikdy nebudu úplně společenská a oblíbená, ale tady už se cítím jako doma a žádný jiný závod jsem neběžela víckrát za sebou v nepřerušené řadě. Takže příští rok budu doufám zase na startu.
PS: děsně lituju, že jsem si neobjednala to tričko s Jelenem, ale nezbyly kačky. Všem vám moc slušelo.
Záznam trasy:
"Enjoy ultra in nature and live" Berenique